"Některé věci mají k sobě nepopsatelně blízko" - příkaz switch v jazyce C# a metoda String.IsInterned

Jazyk C# povoluje konstrukci switch, v níž se podmíněná sekce kódu zvolí podle shody proměnné typu string s konstantním řetězcem v sekci case.

 

switch (myVariable1 + myVariable2)

{

            case “sekce1”:

            {

                        //Zpracuj

break;

 }

case “sekce 2”:

           {

                        //Zpracuj

break;

}

default:

{

            //Nedelej nic

            break;

}

 

}

 

I když napsání swich výrazu s řetězcem je pro vývojáře jednoduchou záležitostí, zpracování switch výrazu kompilátorem již tak triviální není. Představte si, že porovnání shody řetězců by bylo prováděno znak po znaku. S prodloužením řetězců by docházelo k lineárnímu nárůstu doby potřebné pro porovnání řetězců. Jak asi ze své zkušenosti víte, příkaz case je vždy stejně rychlý bez ohledu na délku řetězců a k žádnému neohrabanému porovnávání řetězců znak po znaku v žádném případě nedochází. Jak je tedy příkaz case kompilátorem zpracován a rozvinut?

 

Všechny literály (string someString = “Ja jsem literal“) jsou při JIT kompilaci aplikace přidány do speciální hashovací tabulky vytvářené  a spravované běhovým prostředím, v níž klíčem je řetězec a hodnotou odkaz (reference, adresa v paměti) na tento řetězec. Podstatné je, že řetězec se stejnou sekvencí znaků se v tabulce vyskytuje nanejvýš jednou. Takže pokud nadeklaruji  kromě výše uvedené proměnné someString proměnnou  someString2  a inicializuji ji stejným řetězcem jako proměnnou someString ( string someString2 = “Ja jsem literal“)),  tak běhové prostředí při JIT kompilaci zjistí, že v hashovací tabulce klíč Ja jsem literal již existuje a proto do proměnné someString2 přiřadí odkaz na objekt umístěný pod tímto klíčem. Proměnné someString a someString2 odkazují poté na stejné místo v paměti, což si lze snadno ověřit voláním metody ReferenceEquals.

Z umístění do hashovací tabulky jsou při JIT kompilaci vyloučeny řetězce, jež jsou  konstruovány dynamicky za běhu programu. Takže řetězec v proměnné string someString3 = “Ja jsem literal“ + someString2 přidán nebude. Třída String má ale statickou metodu Intern, jejím účelem je dodatečné vložení řetězce a odkazu na něj do hashovací tabulky. Příkazem String.Intern(someString3) je do hashovací tabulky přidán obsah proměnné someString3.

Když  nechceme řetězec do hashovací tabulky přidat, ale chceme se jen dotázat, zda je v hashovací tabulce již obsažen, použijeme další statickou metody String.IsInterned. Metoda IsInterned při nalezení řetězce v hashovací tabulce vrací odkaz na tento řetězec. Když řetězec v hashovací tabulce není, metoda IsInterned vrátí null.

Nyní si už můžete sami odvodit, jak kompilátor efektivně zpracuje příkaz switch s řetězci.  Po přechodu na příkaz switch je zjištěn proměnný rozhodovací řetězec, podle jehož hodnoty mají být zvoleny sekce case (switch(myVariable1 +myVariable2) ). Poté je volána metoda String. IsInterned, jíž je předán jako argument rozhodovací řetězec. Když metoda vrátí null, je jisté, že žádná sekce case nevyhovuje rozhodovacímu řetězci, protože všechny řetězce u case sekcí byly přidány do hashovací tabulky při JIT kompilaci. Jestliže metoda vrátí odkaz na řetězec, je testována shoda vráceného odkazu s odkazy řetězců u jednotlivých sekcí case. Když se reference řetězců shodují, je zvolena daná sekce case. Porovnávány jsou jen adresy řetězců v paměti (odkazy, reference), nikdy ne jednotlivé znaky, a proto rychlost provedení příkazu switch není nijak determinována délkou řetězců.

 

Monday, 31 May 2004 20:39:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [5]  .NET Framework

O MDA iniciativě, nerozhodných tazích Microsoftu a klukách na pískovišti

Dnes jsem se zúčastnil konference Vývoj celopodnikových aplikací v .NET pořádané Microsoftem a společností LBMS. Na konferenci jsem se přihlásil, protože v pozvánce byla zmínka o MDA (Model Driven Architecture) a já byl zvědavý, jestli na této přednášce bude upřesněn nebo vyjasněn z mého pohledu zdráhavý až macešský vztah Microsoftu k MDA iniciativě.

Protože konference nebyla zaměřena jen na vývojáře, Honza Šeda v úvodu shrnul hlavní výhody .Net platformy a vyzdvihl její přínosy pro segment „Enterprise aplikací". Termín „Enterprise aplikace“ je dnes chameleónskou nádobou, do které si každý s gustem naleje své myšlenky a sny o extra projektu. Já používám pracovní definici, že Enterprise aplikace jsou  velmi složitá a drahá řešení, která se významně podílejí na podpoře kritických business procesů firmy a netolerují se u nich chyby ani výpadky:). Jinak řečeno, vývoj a podpora Enterprise aplikace je méně riskantní než kšeftování se zbraněmi, ale zase ne o tolik. :.)  Na zbraních ale určitě vyděláte víc.:)

Dle zkušeností z jiných konferencí, kde přednášeli partneří Microsoftu, jsem měl obavu, že i tato konference bude jen zástěrkou pro propagaci produktů společnosti LBMS.  Naštěstí tomu tak nebylo. Přednášející z LBMS shrnuli základní rysy a cíle MDA architektury a soustředili se na dominantní koncept PDA – rozvržení různých modelů jednoho systému na hypotetickém grafu, jehož jednou osou je míra izomorfie modelu s přirozenými pojmy z problémové domény a druhou stupeň připravenosti modelu na automatizované generování programového kódu. (Computation Independent Model, Platform Independent Model, Platform Specific Model, o Language Specific Modelu nic nezaznělo). Mapování mezi modely je řízeno exaktními pravidly, i když v přednášce jejich význam nebyl podle mě dostatečně zdůrazněn. MDA tedy nenechává například mapování z analýzy do systémového designu na naší intuici, ale vyžaduje, aby byla pravidla této „hry“ explicitně zachycena, a tím se stala kontrolovatelnými.

Firma LBMS prezentovala svůj produkt Select Component Architect podporující MDA. Hodnotit celou aplikaci zatím nemíním, protože jsme demo Select Component Studia dostali na osahání a reálná zkušenost je vždy věrohodnější než pozorování dobře drezúrovaného přednášejícího, který má instrukce, co z programu předvést, aby dychtivé publikum ohromil, a jaké nedostatky musí naopak taktně zamlčet.

Takže vztah Microsoftu k MDA je dost rozpačitý. Občas pronese silácké prohlášení o svém zklamání z UML a MDA, přičemž u MDA své zklamání spíše anticipuje nebo věští, protože mi uniká, jak se mohu zklamat v něčem, co si svoje místo  ve světě softwaru teprve hledá, a jindy zase podpoří své partnery, kteří na MDA a UML vsázejí. Beru to tak, že Microsoft hraje přetahovanou se svým hlavním rivalem  IBM  a občas si holt umanutě dupne, aby IBM pochopila, že koupí Rational Rose nedeportuje Microsoft na periferii hlavních trendů ve vývoji softwaru. Přejme to oběma firmám, i malí vzteklí kluci na sebe silácky pořvávají, ti tvrdší  s gustem přerazí o sebe i pár klacků, ale potom všichni svorně stavějí  po celém pískovišti zvelebující bábovičky.

Thursday, 27 May 2004 19:43:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [5]  Analytické drobky

Svůdná asynchronní volání v ASP.NET 2.0

ASP.NET 2.0 ulehčí vývojářům práci nativní podporou asynchronních volání. V aktuální verzi 1.1 je prováděno pouze synchronní odesílání formuláře („postback“)  Při větším množství „postbacků“, které musíme používat například proto, že plníme některé serverové ovládací prvky podle uživatelem zadaných hodnot v jiných ovládacích prvcích, rychle odhalíme méně příjemné aspekty „postbacků“. Uživatelé, zvláště ti s pomalejším připojením, takové aplikace nepoužívají rádi, protože jim obrazovka neustále nepříjemně problikává nebo musejí nezanedbatelnou dobu čekat na nové zobrazení stránky.

 

Řešení je mnoho. Ti troufalejší z nás na stránce uloží všechna data bez ohledu na to, že každý uživatel využije jen malý zlomek. Podmíněné plnění prvků je zajištěno  JavaScriptem.  Nevýhodou je, že uživatelé zbytečně stahují do svého prohlížeče i data, která nikdy nepoužijí. Při větším objemu dat je toto řešení nepřijatelné.

 

Lepším řešením je například asynchronní volání WWW služby z JavaScriptu nebo využití objektu XmlHttp. Uživatel pracuje a aplikace na pozadí stahuje potřebná data ze serveru.

 

Do ASP.NET 2.0 bylo přidáno nové API pro asynchronní volání, které vývojáře zbavuje nutnosti znát detailně principy a způsoby zajištění  asynchronního volání. Interně ale toto API (alespoň v IE) stále pracuje s komponentou XmlHttp.

 

Jak nové API vypadá?

 

Serverový ovládací prvek musí implementovat rozhraní ICallBackEventHandler.

 

interface ICallBackEventHandler

{

string RaiseCallbackEvent(string eventArgument);

}

 

Metoda RaiseCallBackEvent přijímá jeden argument typu string s názvem eventArgument, který je zaslán z klientské funkce na stránce v prohlížeči. Může se jednat například o identifikátor kategorie, jejíž výrobky mají být načteny. Metoda RaiseCallBackEvent načte data, ať už z databáze, XML souboru nebo jiného datového zdroje, a ve formě řetězce je vrátí. Návratová hodnota metody je zaslána do prohlížeče, který ji zobrazí nebo jinak zpracuje.

 

Serverový ovládací prvek si při svém renderování vyžádá od stránky kód v JavaScriptu, který z klienta  asynchronně zavolá aplikační logiku na serveru. Do třídy Page byla přidána přetížená metoda  GetCallbackEventReference. Zde je jedna z jejích verzí.

 

GetCallbackEventReference(Control control, string  content, string  callback, string context);

 

V argumentu control  metoda dostane odkaz na serverový ovládací prvek, pro nějž chceme vygenerovat skript, argument content je názvem metody v JavaScriptu, která poskytne parametr (eventArgument), se kterým pracuje výše popsaná metoda RaiseCallBackEvent. V argumentu callback je název další funkce v JavaScriptu, které má být předán výsledek vrácený metodou RaiseCallBackEvent. Tato fukce se většinou postará o aktualizaci uživatelského rozhraní. V argumentu context je název proměnné v JavaScriptu, kterou používáme pro odlišení různých asynchronních volání. Hodnota proměnné context není nikdy zasílána na server, používají ji jen funkce na klientovi.

 

Naše funkce v JavaScriptu, jíž je předán výsledek asynchronního volání, musí mít tuto signaturu.

 

function NazevFunkce (raiseCallbackEventMethodResult, context)

 

Jak mnou zvolené názvy argumentů napovidaji, v prvnim argumentu je výsledek asynchronního volání a ve druhém obsah proměnné context v okamžiku zahájení asynchronního volání.

 

V jiné verzi metody GetCallbackEventReference lze zadat také název funkce v JavaScriptu, jež bude zavolána, když v metodě RaiseCallbackEvent dojde k výjimce.

 

A to je celý trik. V rychlosti zrekapitulujme, jak celý scénář probíhá. Metodou GetCallbackEventReference vygenerovaný klientský kód zavolá na klientovi metodu __doCallBack. Ta získá data z funkce „content“ a odešle je na server, kde běhové prostředí nalezne serverový ovládací prvek, jemuž jsou data určena, zavolá jeho metodu RaiseCallbackEvent a výsledná data zašle zpět na klienta metodě „callback“.

Do třídy HttpBrowserCapabilities byly přidány dvě vlastnosti, abychom si mohli při renderování ovládacího prvku ověřit, zda cílový prohlížeč asynchronní volání podporuje. Vlastnost SupportsCallback nese informaci o přítomnosti nebo absenci podpory asynchronního volání v prohlížeči, ale nesděluje nic o tom, jak jsou případná asynchronní volání realizována. Vlastnost SupportsXmlHttp sděluje, jestli prohlížeč pro asynchronní volání může použít objekt XmlHttp.

 

Wednesday, 26 May 2004 20:11:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  ASP.NET

Katalog PDA zařízení na MobilManii

Na Mobilmanii přibližně před týdnem spustili testovací verzi katalogu PDA zařízení. K dnešnímu dni v něm najdete kolem 35 zařízení s operačním systémem Windows Mobile nebo Palm OS. Mimo běžného zobrazení všech důležitých parametrů jednoho zařízení si můžete pro detailní srovnání zobrazit vedle sebe až tři zařízení, takže ihned máte například informaci, jak se cenově srovnatelná PDA od sebe liší. Už nemusíme shánět informace o vysněném PDA prosíváním vylučujících se informací na netu nebo se se svými dotazy obracet na většinou ve svém oboru nekompetentní prodavače či infantilně žvatlající "kikiny" na různých infolinkách (bílým vránám v těchto povoláních se omlouvám), ani bastlit v Excelu vlastní srovnávací tabulky.:)

Jestliže si nejste jisti, jaké PDA byste si chtěli koupit, ale máte alespoň matnou představu, k čemu by vám mělo sloužit, a neděsí vás pojmy jako bluetooth nebo WI-FI, tak si po zadání svých nároků na funkce nechte PDA doporučit.

Katalogu se dá vytknout jen to, že v něm nejsou zahrnuty komunikátory, tedy zařízení, která umějí nejen plnit roli kapesního počítače, ale lze z nich i telefonovat. Pod komunikátory jsou řazena hlavně zařízení s operačním systémem Symbian (SE P900), Palm OS (Handspring Treo) a Windows Mobile Phone Edition (MDA II). Pro tyto přístroje je na MobilManii vyhrazen  samostatný katalog. Hranice mezi mobilním telefonem, smartphonem, komunikátorem a "čistým" PDA je stále méně patrná, takže schopnost katalogu porovnávat zařízení všech typů by se hodila. I tak jde ale o velmi užitečnou službu MobilManie svým čtenářům.

Monday, 24 May 2004 20:29:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  Mobilitky

Bez lásky, naděje a ve vakuu víry - román Písečná kosa Vladimíra Körnera

Vladimír Körner (narozen 1939) je znám hlavně svými filmovými scénáři (Adelhaid, Lékař umírajícího času, Pramen života). Historický román Písečná kosa nezapře autorovo filmové vidění ani to, že historie je pro něj pouhou zástěrkou pro rozehrání dalšího deziluzivního  traktátu  o selhávajích lidských plánech, neukojených touhách a heroismu zbavených proher. I když Písečná kosa se k dějinám a roli jednotlivce v nich vyjadřuje naléhavým jazykem naplněném obrazností a metaforami, jež ale nejsou patetické ani glorifikující, jak jsme si zvykli u autorů naivní adorujících historické osobnosti  (L. Vaňková, J. Loukotková),  ale dotvářejí bezútěšnou scenérii, ve které není vítězů. Nanejvýš nevýznamných vítězných odkladů.

 

V předehře Písečné kosy je v náznacích vylíčena cesta křížové výpravy vedené Fridrichem II do Svaté země.  Poutnící prahnoucí po pozemských rozkoších v mysticky  pojímaném Jeruzalému-Edenu i v městech po cestě nejsou Boží armádou, ale její nepodařenou lidskou karikaturou. Pohané popírající svými skutky Krista jdou ve jménu své lačnosti osvobodit Jeruzalém od těch, kdo v Krista nevěří. Neúspěch výpravy je zakódován v chování poutníků na cestě, aniž by musel Körner další historická fakta dodávat.

 

"Oremus - křičeli marně mniši a spínali ruce.

Prosili o trest v samotě a odpovídal jim vzdálený hukot města a přístavu. V průjezdech se smály ženy, v zahradách a keřích rozevíraly svá hedvávná stehna, cítily závrať společného, zmnohonásobeného hříchu sobotní noci. Vyjdou za svítání s čelenkami na hlavách ke svým kostelům. Počkají v prachu, až se otevře brána, a budou se modlit bez stop lítosti nad uniklou nocí. Čím víc hřešily, tím se budou tvářit pyšněji a tím vroucněji budou toužit po spáse."

 

Již v předehře se setkávám se Sovincem, místem, odkud pochází hlavní hrdina knihy Alwin. Jak pochopíme, Alwina a jeho matku opustil otec, který se nechal zlákat Fridrichovou křížovou výpravou.Mladý Alwin vstoupí do řádu Bratrů svaté panny Marie Jeruzalémské, protože nesnesl, že jeho matka, kterou považoval za symbol čistoty, nevydržela čekat na návrat otce,  a našla si milence. Banální událost v životě jeho matky se stane pro Alwina osudovou. Jak vidno, dle Körnera viny nepřecházejí do sedmého pokolení na syny jen z otců.

 

V řádu Alwin pozná, že za předstíranými ctnostmi vystavovanými na odiv venkovnímu světu je řád,  jako každý lidský  útvar, prolezlý zlobou, kariérismem, sobectvím a touhou po moci. Řád je jen bezpečnou ulitou pro nectnosti svých členů. Při tažení do Pruska je Alwin svědkem vraždy komtura řádu Rinna. Vrahy nejsou ale pohani, nýbrž skupinka ambiciozních řádových bratří, ve které je i Alwinův domnělý přítel Hanno z Losangenu. Když Hanno Alwina pozná, pokusí se jej zabít. Alwin je zachráněn pohanskou dívkou a ošetřován na hradě panny Amalbergy. Körner se vysmívá všem, kdo neochvějně  tvrdí, že dokáží v životě rozeznat přítele od nepřítele. Tuší, že ideologické ani společenské vazby nejsou dostatečným důvodem pro přátelství nebo nepřátelství ani  pro lidské nebo bestiální chování.

 

S Amalbergou se Alwin po svém zotavení spřátelí. Amalberga je pro něj symbolem čistoty. Sama Amalberga osciluje mezi chutí prožít život v lehkomyslném smyslném objetí, i když ví, že její tělo není pro muže přitažlivé, a pocitem, že celý její život patří Bohu, který nesnáší hřích. Událostí s ironií Körnerovi vlastní vyřeší její dilema za ní. Ještě před svým sňatkem s dalším řádovým bratrem Richaredem Clee, ji Richard znásilní. Odevzdání Bohu ani život pod egidou čistoty nás před záměry lidí z masa a krve neochrání.

Alwin se po rozloučení se zlomenou Amalbergou dostane k pohanské ženě Loně. Zde si prožije své nespoutané smyslné léto naplněné milováním bez zábran a bezstarostností. Bez zátěže minulosti a projekcí budoucnosti. Alwin prožije léto, o němž snila,  i kterého se obávala Amalberga. Na Alwinovi Körner před čtenářem litujícím Amalbergu, že si nedovolila smyslové radosti a že se sama odsoudila k životu s nenáviděným manželem, rozehraje její druhý potenciální osud.

I hedonická hra smyslů je jen dalším mámením, protože pro Lonu Alwin představuje kratochvilné vyplnění času do doby, než se vrátí její muž. Léto smyslů je vystřídáno zimou, v níž si Alwin po příchodu Lonina muže, zachrání život s pomocí dítěte. Lonina dítěte, které ho po příchodu do vesnice nenávidělo...

 Je jedno bezstarostné léto dostatečným smyslem celého života? Nevím, odpovídá po svém zvyku Körner. Jen nám v dalších kapitolách  naznačuje (a myslím ze má pravdu), že přežít své smyslné léto je cestou do krajiny zoufalství, vzpomínek a nenaplněných návratů. A neprožít jej vůbec, znamená odsoudit se s grácií-harpyjí k zoufalství ihned.

Alwin se vrátí ke svým bratřím a v samotě se snaží  na své zážitky zapomenout a žít podle řádových pravidel. Na řádovém hradě se setká znovu i s Hanem Losangenem a bezděčně se stane příčinou jeho odsouzení za vraždu komtura Rinna. Žádné zadostiučinění ale necítí. Po několika letech Alwin z hradu odchází a poznává, že dlouhý celibát jen vybičoval jeho touhu po ženách a a dlouhé odloučení od světa chuť urvat si z něj  co nejvíce. Alwin poznává, že nařízení řádu jsou v rozporu s jeho přirozeností, tužbami i svobodným myšlením. Byť i později zmoudřelý jedinec, který si dovede zachovat dočasně potlačené svobodné myšlení, vždy odhodí kazajku řádu.

Řádem není míněn jen vojensko-církevní útvar, jehož součástí je Alwin, ale libovolná organizace, ať už čistě politická nebo jen agresivní sdružení stejně smýšlejících v nějakém spolku. Körner na tomto místě varuje jakoukoli totalitu, že její nehumánní a násilné nároky na celý soukromý intelektuální i emocionální život jedince nezadržitelně vedou k jejímu pádu, protože se vždy odštěpí skupina lidí – disidentů, kteří své právo na svobodný život a myšlení nesmění  s prvním drzým vyvolávačem na trhu ideologií za pestrobarevné materiální cetky.

Jiný autor by se s tímto poselstvím spokojil, Alwina by nechal oženit a vrátil by ho zmoudřelého do Sovince vládnout. U Körnera optimismus na konci kapitoly nevyhnutelně střídá skepse na začátku další kapitoly. I když si Alwin uvědomí, jaké v řádu vládne pokrytectví, neumí nebo nemá sílu žít jinak a jinde. 9. srpna 1241 je Alwin společně se svými "bratry" poslán do bitvy proti Tatarům – apokalyptickému ale hmatatelnému přízraku děsícímu v té době celou Evropu. Bitva je prohrána a mezi padlými je i Alwin. Byl jeho život jen sledem událostí a poznání, jejichž význam Alwin nedokázal nebo nechtěl rozpoznat? Jako příliš mladý a plný ideálů neodpustil matce běžnou  a pochopitelnou nevěru a tento morální imperativ se stal hlavním motivem jeho vstupu do řádu, jako starší a zmoudřelý se vrátil do řádu, jenž na svých válečných výpravách dokázal porušit snad všechna přikázání i ideály. I když Körner dává smysl jeho smrti i smrti dalších řádových rytířů, cítíme, ze je spíše přesvědčen, že jednu ztracenou generaci  střídá jen předem z(a)tracená generace další. Je jedno, čím se rozměňujeme na drobné. Stejně budeme před Bohem shledání lehkými.

„V tom boji narazili Tataři ponejprv na železné rytíře ; jejich odpor otřásl nájezdníky natolik, že i přes své vítězství nepokračovali v dalších výbojích směrem na západ. Nečekaně se stočili k jihovýchodu, prošli moravskými úvaly a hledali spojení s chánem Batu v Uhřích.

Začínalo nové jaro.

„Zbylí lídé, kteří nebyli pobiti oněmi ranami, neodvrátili se pokáním od skutků svých rukou, nevzdali se klanění démonům a modlám zlatým, stříbrným, měděným, kamenným a dřevěným, které nemohou viděti ani slyšeti, ani choditi. Neodvrátili se pokáním od svých vražd a jedů, ani od svých necudností a krádeží.“ “

 

Sunday, 23 May 2004 17:18:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  Literární a jiné humanitní úlety

Bezpečná změna verze assembly zveřejněné pro COM

Do konference Emwac VS.NET poslal dotaz pan V. Gazda, jenž se chtěl vyhnout opakované registraci .NET assembly pro COM klienty po změně verze assembly.

Zde je stručný postup vedoucí k eliminaci opakované registrace:

1) Napsal jsem jednoduchou knihovnu s názvem TestLibrary v C#. Rozhraní IType je označeno atributem InterfaceType, kterému je do konstruktoru předána hodnota ComInterfaceType.InterfaceIsDual - rozhraní podporuje brzkou (early) i pozdní (late) vazbu. Rozhraní ITest implementuje třída Test. Z třídy Test je pro Com klienty dostupná pouza metoda Test, protože jsem aplikoval  atribut ClassInterface(ClassInterfaceType.None). Možnost None z enumerace ClassInterfaceType registračním nástrojům signalizuje, že z třídy mají být publikovány pouze metody z  implementovaných rozhraní (tedy určitě ne zděděné metody).

using

System;

using

System.Runtime.InteropServices;

using

System.Reflection;

namespace

RStein

{

[InterfaceType(ComInterfaceType.InterfaceIsDual)]

public interface ITest

{

void TestMethod();

}

[ClassInterface(ClassInterfaceType.None)]

public class Test : ITest

{

public Test()

{

}

public void TestMethod()

{

Console.WriteLine("Hello from COM " + Assembly.GetExecutingAssembly());

}

}

}

2) Vygeneroval jsem silné jméno (strong name), podepsal a zkompiloval verzi  1.0.0.0 assembly.

[assembly: AssemblyVersion("1.0.0.0")]

[assembly: AssemblyKeyFile(@"..\TestLibrary.snk")]

 

3) Assembly jsem zaregistroval pro COM spuštěním  regasm.exe.

RegAsm.exe TestLibrary.dll /tlb:TestLibrary.tlb

4) Napsal jsem primitivního klienta v C++, který přes COM volá metodu TestMethod z rozhraní ITest. Dle očekávání žádný problém.

#include

"stdafx.h"

#include

<wtypes.h>

#import

"mscorlib.tlb"

#import

"TestLibrary.tlb" no_namespace named_guids

int

_tmain(int argc, _TCHAR* argv[])

{

CoInitialize(NULL);

ITest * pTest = NULL;

HRESULT hr = CoCreateInstance(CLSID_Test,

NULL,

CLSCTX_INPROC_SERVER,

IID_ITest,

reinterpret_cast<void**>(&pTest)

);

pTest->TestMethod();

pTest->Release();

CoUninitialize();

}

5) Změnil jsem verzi assembly TestLib.dll na 2.0.0.0, opět jsem kód zkompiloval a umístil do GAC. Verzi 1.0.0.0 jsem z GAC smazal. Po spuštění C++ klienta jsem dostal z metody CoCreateIntance HResult, že nelze nalézt požadovaný soubor.

[assembly: AssemblyVersion("2.0.0.0")]

6) V machine.config jsem instruoval runtime, že nyní mají všichni klienti používat verzi 2.0.0.0 assembly. C++ klient opět typy z assembly TestLib.dll nalezne a žádná opakovaná registrace přes regasm.exe není třeba.

      <dependentAssembly>
        <assemblyIdentity name="TestLibrary" publicKeyToken="12ba27c531641c01" />
        <bindingRedirect oldVersion="1.0.0.0" newVersion="2.0.0.0" />
      </dependentAssembly>

Friday, 21 May 2004 22:14:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  .NET Framework

Interval - článek Vývoj sofistikovaných WWW služeb v .Net Frameworku

Na Intervalu mi dnes vyšel článek, který vysvětluje vytváření WWW služeb s použitím nového API pro příjem a zasílání zpráv ve Web Services Enhancements 2.0. Článek je úvodem do světa WSE, v dalších článcích se chci se zaměřit na vysvětlení jednotlivých standardů (ws:addressing, ws:security, DIME atd.). Standardy implementované ve WSE konečně začínají zbavovat WWW služby etikety sice důležité, ale zatím nezralé technologie, které chybí například životně důležité standardy pro bezpečnou komunikaci. WWW služby určené k překonání komunikačních bariér mezi různými operačními systémy i aplikacemi paradoxně nové proprietární berlínské zdi vytvářely, protože každý dodavatel WWW služeb byl nucen autentizaci uživatelů nebo kryptování dat řešit individuálně a jeho volba byla limitována dostupnými prostředky preferovaného vývojového prostředí. V .Net Frameworku jsme si za tímto účelem vyvíjeli  rozličné SOAP extenze nebo http moduly.

Microsoft si také chytře vývojem WSE ověřuje životaschopnost, výhody a slabiny nových standardů, aby v Longhornu mohl představit zralou technologii bez (doufejme) zásadních problémů. Jak asi víte, v Longhornu budou WWW služby součástí nového komunikační platformy s kódovým názvem Indigo. Potěšující je, že Indigo by mělo být dostupné i pro starší operační systémy Windows XP a Windows 2003, takže ihned vyvíjet budeme moci i pro zákazníky, kteří jsou při přechodu na nové technologie laxnější.:)

Od vás, čtenářů, bych rád věděl, jestli chcete, abych se v článcích zaměřil jen na praktické použití nových standardů. To znamená hlavně na to, jaké třídy a metody použiji na klientovi a serveru, když chci poslat přílohy nebo co všechno musím udělat/nastavit, abych obsah zprávy zakryptoval atd.. Nebo byste byli raději za hlubší ponor do hlubin standardů, takže bych popisoval i strukturu SOAP zpráv vyměňovaných mezi klientem a serverem a vy byste tak získali lepší vhled do (alespoň pro mě :) ) mimořádně vzrušujícího infrastrukturního pozadí WWW služeb?

Wednesday, 19 May 2004 19:59:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [7]  Web Services

Další hrátky s Merge replikací

Tak dnes jsem si lál do příliš brzy zpychlých individuí, protože ve spotu z minulého týdne jsem se chlubil, jak se nám podařilo Merge replikaci zkrotit. Dnes za mnou přišel tester, který dostal za úkol vyzkoušet replikaci ve Virtual PC s Windows XP a souborovým systémem FAT. Uznávám, kombinace Windows XP a FAT zní nesmyslně, ale z mně neznámého důvodu ji na některých stanicích náš zákazník používá, a my jsme si chtěli být jisti, že nebudou při zítřejším releasu žádné problémy.

Tester přišel, že se mu nedaří založit subscription. Vždy nastala tato výjimka :
"System.Runtime.InteropServices.COMException(0x80004005). The subscription to publication <nazev publikace> is invalid.

Překvapilo mě, že k založení "subscription" přes tuto hlášku došlo, protože se zobrazila v sekci Subscriptions v Enterprise manageru. Vyzkoušel jsem založení "subscription" na třech dalších počítačích, virtuálních i hmotných.:) Vše proběhlo bez problémů. Po několika neúspěšných pokusech o založení "subscription" na stroji s XP a FAT, jsem se pokusil zaregistrovat inkriminovaný MS SQL server v mém Enterprise Manageru . Přitom jsem si všiml, že občas se název MSSQL serveru zobrazí, občas ne, registrace selže, ale za 10 sekund již proběhne bez problémů. Začal jsem mít podezření, že jde o síťový problém. Tester se mi až po mém přímém a přiznám už dost nevrle a neomaleně formulovaném dotazu, jaké že to koniny musel provádět s názvem stanice, přiznal, že po instalaci MSSQL změnil název počítače. Vrátit původní název stanici ale nestačilo. Bylo třeba znovu zaregistrovat jméno MSSQL serveru.

Musíte nejdříve zjistit, pod jakým jménem se MSSQL hlásí.
select @@SERVERNAME

Poté odregistrujete server ze seznamu známých serverů.
sp_dropserver <Současný název serveru>

Server znovu zaregistrujete se správným jménem a parametrem 'local'. Pouze jeden server může být registrován jako "local" Od této chvíle bude proměnná @@SERVERNAME vracet nový název.
sp_addserver <Nový název> , 'LOCAL'

Ještě můžete zkontrolovat, že procedura sp_addserver opravdu úspěšně proběhla. Lokální server musí mít ve sloupci Id nulu.
sp_helpserver

Poučení? Merge replikace je opravdu zkrocena, jen nad kreativními testery je třeba nestále práskat varovným bičem. Nemám rád kritickou podmínku úspěchu zvanou lidský faktor.:)

Tuesday, 18 May 2004 19:58:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [15]  (MS)SQL tipy a triky

Analytikova zkušenost s Ariadninou nití

Svět objektově orientovaného programování je plný různých doporučení, striktních zákazů, nemilosrdně vyžadovaných pravidel i dobře míněných zápisků s petrifikovanými zkušenostmi analytiků-doyenů.

Studiem dokumentace k OOP by mohl nyní jeden člověk strávit celý život a zdá se být kladem, že začínající analytik není odkázán jen na svoji invenci a nemusí stále dokola s Archimédovým výkřikem objevovat dávno známé znalosti, ale zvládne učební křivku na své cestě za téměř dokonalým návrhem (na tomto světě nemůže být nic dokonalé :)) rychleji s využitím přehršle formálních poznatků svých předchůdců. Skoro růžové vyhlídky.:)

Nakonec vždy zjistíme, že mechanická aplikace sebelepších pravidel z nás dobré analytiky neudělá a že ke každému návrhu systému musíme přistupovat s respektem, protože půjde o originál reagující na vždy jiné požadavky zákazníka. Samotný proces návrhu připomíná průchod bludištěm, ve kterém jsou lákavě svůdnou Ariadninou nití zkušenosti jiných i naše vlastní, ale nikdy si nemůžeme být jisti, že postmoderní feministka Ariadna netouží po naší smrti u Minotaura, kterým je formálně dokonalý systém zcela se míjející s reálnými a zákazníkem vyslovenými požadavky.

Po trochu delším úvodu se dostávám k samotnému tématu příspěvku. Jednou z nejdůležitějších a nejvíce akcentovaných charakteristik dobrého návrhu je striktní dodržení principu izolace změn. Většinou se tímo principem míní omezení dopadu změn při rozvoji systému na určitou komponentu nebo třídu bez zásahu do návrhu a kódu ostatních a se změnou nesouvisejících komponent aplikace. Systémy, u nichž každá změna spustí dominový efekt vynucených drobných a těžko dohledatelných úprav, dokáží zákazníkům i dodavatelům připravit těžké noci plné nočních můr o neúspěšném businessu.

Izolaci změn ale nemusíme chápat jen takto omezeně jako prostředek k snadnému rozvoji aplikace. Mnohdy je nutné vyrovnat se ihned v první verzi aplikace s rozdíly při práci s třídami na různé úrovní hierarchie dědičnosti vyplývajícími přímo z aplikace uznávaných objektově orientovaných principů a zamezit šíření zhoubného požáru v podobě duplicitního kontrolního kódu.

Představme si návrh aplikace, ve které existují tři typy produktů. Běžný produkt určený k prodeji, reklamní produkt a konkureční produkt, jímž se míni produkt prodávaný konkurenční firmou. U běžného produktu se evidují tři různé ceny (běžná prodejní cena, cena vzorku a cena, kterou má produkt, je-li předán jako kompenzace obchodníkovi za splněný objem prodeje). U reklamního produktu a konkurenčního produktu se eviduje jen běžná prodejní cena.V diagramu vytvoříme abstraktní třídu ProductBase (ze zde popsaného zadání její nutnost neplyne, ale berte ji prosím jako aplikací vynucený fakt. :) ), která bude obsahovat atribut běžná cena. Potomci ProductBase "Reklamní produkt" a “Konkurenční Produkt" žádný atribut nepřidávají. Dvě další ceny (vzorek, kompenzace) přidá potomek "Běžný produkt". Z hlediska OOP je vše správně, předek ProductBase obsahuje jen společné atributy. Ostatní části systému ale například při zakládání objednávky na produkt budou nuceny při potřebě přistupovat k cenám pro vzorek a rekompenzaci přetypovávat na potomka "Běžný produkt". Nepříjemný způsob, jak do systému zavést závislost na konkrétní třídě a ne na rozhraní a porušit tak další důležitý OOP princip. Ariadna nás poprvé zradila, protože její niť se odvíjí dvěma zcela rovnocennými směry. Pro jaký směr se rozhodnout? U tohoto systému jsem zvolil následující řešení. Produkty měly být řazeny do jednoho či více katalogů, a proto vznikla třída katalogová položka. Položky objednávky si ukazují na položku v katalogu, ne přímo na produkt. Třída katalogová položka má ve svém rozhraní všechny tři ceny. To znamená, že jako jediná v celém systému zná konkrétního potomka ProductBase, se kterým pracuje, a vrací při požadavku na konkrétní cenu buď nulu, pokud u objektu daný atribut neexistuje, nebo získá a vrátí patřičnou cenu delegací na atribut třídy "Běžný produkt". Třída objednávka neobsahuje žádný specifický kód rozlišující mezi typy produktů. Popravdě řečeno, v reálném systému pracují s potomky ještě business pravidla pro objednávky na různé typy produktů, ale ta jsou uložena mimo objekt objednávky ve speciálních "strategiích". Pravidla ověřují platnost a homogenitu položek objednávky. Ale to je opravdu vše - zbytek aplikace pracuje s produkty bez přetypovávání. Milá nerozhodná Ariadno, tentokrát jsem se z tvého ambivalentního vedení vysmekl.

Podobný případ. Když píšete aplikační logiku, která má být společná pro .Net Framework i Compact .Net Framework, brzy zjistíte, že musíte v kódu zohlednit absentující funkcionalitu v Compact .Net Frameworku. Jestliže aplikaci prošpikujete neustálými testy na platformu, nejste vývojáři, ale nejhorší programátorská spodina, pro níž je Minotaurus vysvobozením a panenské Ariadny byste se neměli ani dotknout.:) Jaký je správná postup? Vezměme si jako vzorový příklad řešení nepříjemného poznatku, že v Compact .Net Frameworku překvapivě chybí známá třída ConfigurationSettings.AppSettings pro načtení konfiguračních parametrů. Abyste mohli načíst konfigurační parametry v rámci celé aplikace jednotným způsobem, vytvoříte rozhraní s metodou GetConfigValue. Poté vytvoříte dvě implementace tohoto rozhraní . Jednu pro .Net Framework s využitím třídy ConfigurationSettings.AppSettings a jednu pro Compact .Net Framework, v níž načítání parametrů z XML souboru napíšete sami. Po spuštění aplikace je zjištěna verze operačního systému, a do proměnné, jejímž typem je rozhraní s metodou GetConfigValue, je dosazena platformně závislá implementační třída. Celá aplikace používá jen metodu GetConfigValue a žádné další testy neprovádí. Ač to tak ihned nevypadá, de facto se jedná o návrhový vzor Bridge, v němž konkrétními implementory jsou platformně závislé třídy a odstiňující abstrakcí pro klienty je rozhraní s metodou GetConfigValue. Také zde je dilema - většina OO příruček hlásá, že by v systému neměly vznikat třídy s jednou odpovědností (funktoidy). Ale zde popsané "funktoidy" jsou užitečné a pro vitální funkce sytému nenahraditelné.

Ariadnina niť se u každého kvalitního návrhu systému nenávratně přetrhne a to je většinou spolehlivý příznak, že jsme nalezli vlastní mapu k bludišti a nepotřebujeme zavádějící berličky třetích stran. Příznak toho, že jsme odborně dospěli a neuctíváme již nekriticky OO autority a jejich subjektivní a nutně počtem i typem navrhovaných aplikací podmíněně platné sentence. Včetně našich dosavadních sentencí .:)

Sunday, 16 May 2004 14:10:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [10]  Analytické drobky

S-Video, SCART - trnitá cesta za černobílým obrazem

Dneska dopoledne jsem se rozhodl, že naplno využiji dřímajícího multimediálního potenciálu :) v přiděleném firemním notebooku IBM ThinkPad R40, který pracovně používám od listopadu, ale zatím jsem nevděčně ignoroval jeho výstup S-Video. Protože jsem v této oblasti úplný laik, nechal jsem se poučit, že S-Video mohu používat i s mojí obstarožní domácí televizí přes SCART konektor. Ráno jsem pln nadšení v místním obchodě s elekronikou u evidentně mým požadavkem  konsternovaného prodavače zakoupil S-Video kabel a redukci na SCART. První varovnou indicií měl být fakt, že redukci distribuuuje firma HAMA, s níž mám ty nejhorší zkušenosti. Ale moje chtivost podívat se na nějaký pěkný film byla silnější.

Po návratu domů jsem vytáhl SCART kabel od videa, vložil jeden konec S-Video kabelu do notebooku, druhý konec do SCART redukce a redukci do televize. Po chvilce laborování ve Windows XP se na televizi objevil vytoužený obraz. Skvělý! Ihned po výkřiku radosti přišlo zklamání, protože moje zornice zaregistrovaly, že obraz je pouze černobílý.  Sice mým oblíbeným filmům od I. Bergmanna černobílá sluší, ale přeci jen by se výhradní orientace na černobílou produkci podobného ražení mohla podepsat na mém kulturním rozhledu a i tak dost rozháraném duševním zdraví.:)

Po neúspěšných hrátkách s nastavením grafické karty ATI Radeon 7500 a zbytečné instalaci nových ovladačů z IBM centra jsem hledal na Netu vysvětlení té neústupné černobílé anomálie. Výsledek mě příliš nepotěšil - jak to tak vypadá, čeká mě koupě další redukce. Viz http://www.svideo.com/svideoscart.html. Kdyby mi někdo zkušenější mohl doporučit konkrétní typ adaptéru a prodejnu na Netu nebo v Praze, byl bych mu vděčný. Zatím tedy nechám S-Video konektor na notebooku ležet ladem.

Saturday, 15 May 2004 17:26:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [14]  Ostatní