Jazyk C# povoluje konstrukci switch, v níž se podmíněná sekce kódu zvolí podle shody proměnné typu string s konstantním řetězcem v sekci case.

switch (myVariable1 + myVariable2)

{

            case “sekce1”:

            {

                        //Zpracuj

break;

 }

case “sekce 2”:

           {

                        //Zpracuj

break;

}

default:

{

            //Nedelej nic

            break;

}

}

I když napsání swich výrazu s řetězcem je pro vývojáře jednoduchou záležitostí, zpracování switch výrazu kompilátorem již tak triviální není. Představte si, že porovnání shody řetězců by bylo prováděno znak po znaku. S prodloužením řetězců by docházelo k lineárnímu nárůstu doby potřebné pro porovnání řetězců. Jak asi ze své zkušenosti víte, příkaz case je vždy stejně rychlý bez ohledu na délku řetězců a k žádnému neohrabanému porovnávání řetězců znak po znaku v žádném případě nedochází. Jak je tedy příkaz case kompilátorem zpracován a rozvinut?

Všechny literály (string someString = “Ja jsem literal“) jsou při JIT kompilaci aplikace přidány do speciální hashovací tabulky vytvářené  a spravované běhovým prostředím, v níž klíčem je řetězec a hodnotou odkaz (reference, adresa v paměti) na tento řetězec. Podstatné je, že řetězec se stejnou sekvencí znaků se v tabulce vyskytuje nanejvýš jednou. Takže pokud nadeklaruji  kromě výše uvedené proměnné someString proměnnou  someString2  a inicializuji ji stejným řetězcem jako proměnnou someString ( string someString2 = “Ja jsem literal“)),  tak běhové prostředí při JIT kompilaci zjistí, že v hashovací tabulce klíč Ja jsem literal již existuje a proto do proměnné someString2 přiřadí odkaz na objekt umístěný pod tímto klíčem. Proměnné someString a someString2 odkazují poté na stejné místo v paměti, což si lze snadno ověřit voláním metody ReferenceEquals.

Z umístění do hashovací tabulky jsou při JIT kompilaci vyloučeny řetězce, jež jsou  konstruovány dynamicky za běhu programu. Takže řetězec v proměnné string someString3 = “Ja jsem literal“ + someString2 přidán nebude. Třída String má ale statickou metodu Intern, jejím účelem je dodatečné vložení řetězce a odkazu na něj do hashovací tabulky. Příkazem String.Intern(someString3) je do hashovací tabulky přidán obsah proměnné someString3.

Když  nechceme řetězec do hashovací tabulky přidat, ale chceme se jen dotázat, zda je v hashovací tabulce již obsažen, použijeme další statickou metody String.IsInterned. Metoda IsInterned při nalezení řetězce v hashovací tabulce vrací odkaz na tento řetězec. Když řetězec v hashovací tabulce není, metoda IsInterned vrátí null.

Nyní si už můžete sami odvodit, jak kompilátor efektivně zpracuje příkaz switch s řetězci.  Po přechodu na příkaz switch je zjištěn proměnný rozhodovací řetězec, podle jehož hodnoty mají být zvoleny sekce case (switch(myVariable1 +myVariable2) ). Poté je volána metoda String. IsInterned, jíž je předán jako argument rozhodovací řetězec. Když metoda vrátí null, je jisté, že žádná sekce case nevyhovuje rozhodovacímu řetězci, protože všechny řetězce u case sekcí byly přidány do hashovací tabulky při JIT kompilaci. Jestliže metoda vrátí odkaz na řetězec, je testována shoda vráceného odkazu s odkazy řetězců u jednotlivých sekcí case. Když se reference řetězců shodují, je zvolena daná sekce case. Porovnávány jsou jen adresy řetězců v paměti (odkazy, reference), nikdy ne jednotlivé znaky, a proto rychlost provedení příkazu switch není nijak determinována délkou řetězců.