Přibližně před rokem jsem u dvou firem začínal sérii technologických kurzů subjektivním shrnutím změn (nejen) v aplikacích psaných v .Net Frameworku. Nedávno jsme ji s kolegou náhodou otevřeli a pobavili jsme se nad tím, jak je rok v IT stále dlouhá doba a že zde dvojnásobně platí “tempus fugit”. Napadlo mě, že se nad prezentací možná se pobaví i někdo další, hlavně v pasážích, kde jemně naznačuju zálibu Microsoftu v zařezávání technologií.

U prezentace je třeba mít na paměti:

1. Jedná se jen o osnovu “přehledové“ a cca dvouhodinové přednášky.
   
   
2. Témata, typy projektů a technologie jsou v přednášce voleny podle zájmu zákazníka.
   
   
3. Snažil jsem se nebýt hned  v této úvodní přednášce příliš ostrý a konfliktní.
   
   
4. Zvolená témata se týkala oblastí, které jsme v dalších dnech probíraly detailněji na konkrétních projektech vytvořených na návazných kurzech. Po pár zkušenostech si myslím, že jediný smyslupný kurz zabývající se technologií či programovacím jazykem je ten, na kterém píšete před účastníky kód. Tato přednáška byla koncipována jako motivační úvod k dalším tématům.

Kniha Network programming for the Microsoft .Net Framework je úvodem do síťového programování. Slovo úvodem bych zdůraznil, protože žádné rozsáhlé případové studie v ní nenaleznete.
Po obligátním a povrchním úvodu do .Net Frameworku, nás autoři seznámí se “streamy” a pochopitelně se soustředí na třídu NetworkStream. Následuje popis práce s thready a ukázky asynchronního návrhového vzoru (metody Begin*, End*)- i když je problematice věnováno plných 19 stran, nečekejte žádné "best practices", ale spíše upovídaný přepis toho, co je v MSDN. Ukázek asynchronního návrhového vzoru je v celé knize hříšně opulentní množství , takže tato kapitola je jen "lákavou" návnadou.
Dále je v knize vysvětlen význam serializace a probrány jsou XML, binární a SOAP serializace. Když už je serializace probírána do takových detailů, jakými jsou XML atributy, mohla být zmíněna i dynamická redefinice atributů za asistence třídy XmlAttributeOverrides.
Lehký úvod do jmenného prostoru System.Net, jehož smysl mi v kompozici knihy uniká, je vystřídán popisem protokolů IPV4 a IPV6 a metod třídy DNS. Tato kapitola mi připadá z celé knihy nejpovedenější, protože z ní čiší, že její autor své téma podrobně zná, ale přitom dokáže na vyhrazeném prostoru vybrat to podstatné a nezabíhat do zdržujících detailů.
Následující dvě kapitoly tvoří jádro knihy, protože se zabývají klientskými a serverovými sokety a také jejich nadstavbami s jednodušším API (TcpClient, TcpListener). Bohužel tyto kapitoly trpí také největší nevyvážeností ve zpracování tématu. Přístup autorů kolísá od pasivního přejímání informací z MSDN k neustálému zdůrazňování, že pro většinu synchronních metod existují jejich asynchronní doplňky. Když jsem se tuto zajímavou informaci dověděl potřetí a prohlédl si další úmorný Step By Step příklad určený pravděpodobně programátorům po akutní lobotomii provedené brokovnicí, měl jsem chuť připojit se dobře cíleným výstřelem k zástupu šťastných idiotů, abych dokázal kapitoly dočíst. Tam, kde by měla být tématika zpracována velmi prodrobně i s ukázkami, se autoři omezí na shrnující tabulky, jejichž pravděpodobně jediným smyslem je rychlé navýšení počtu popsaných normostran. Moje výtka směřuje hlavně k zcela nedostatečné dokumentaci enumerace SocketOption.
Kromě TCP/IP protokolu jsou zde i ukázky UDP protokolu a implementace takzvaných "Raw" soketů. "Raw" sokety jsou vysvětleny na příkladu ICMP protokolu (což není nic jiného než všem důvěrně známý PING). Slušelo by se zmínit, že na Windows 2000 a XP mohou "Raw" sokety otevřít pouze administrátoři. (ping.exe může spustit každý uživatel, jde asi o jedinou výjimku).
Důležitost tříd WebClient, WebResponse a WebRequest je vyzdvižena v kapitole nazvané "Using the Network". Tato kapitola je povedená, i když zde asi nenaleznete nic překvapivého. Zmíněny jsou cookies, různé způsoby autentizace, certifikáty, SSL.
Z dalších kapitol rychle získáte pocit, že se autoři zavázali dodat dílko o vyšším počtu stran, a proto zařadili témata jako jsou Web Services a .Net Remoting. Sice jsou vždy naťuknuty pokročilé vlastnosti (SOAP extenze, Channel sinks), ale z jejich odfláknutého vysvětlení si začátečník bude brzy zoufat a slabší nátura se k těmto konceptům kvůli neumětelství autorů již nikdy nevrátí. Jako leitmotiv knihy:) se zde objevuje podrobné vysvětlení asynchronního volání WWW služeb.
Autoři se také s těžko pochopitelnou vervou pustí i do vysvětlování Code Acces Security. Jejich snaha se ale omezí na výčet oprávnění a hrubý přehled významu konstitutivních složek CAS, takže kdybych se s CAS setkal poprvé, získám mylný dojem, že CAS je nesmysl bez jakékoli užitné hodnoty. Jsme také poučeni, že bychom měli komunikaci mezi sokety kryptovat, protože svět plný hackerů čeká na naše pakety. Děkuji za osvětu, hned se cítím jako up-to-date vývojář, teď si najdu jen ve slovníku cizích slov význam termínu kryptovat, abych ty hackery svými programy sejmul. :)
Doporučení pro psaní výkonných aplikací jsou shrnuta v mozaice nazvané "Network performance and scalability. Zajímavá je hlavně část týkající se doporučení pro používání "Nagle" algoritmu, ale ani ostatní rady vašim aplikacím neublíží.
Zcela do počtu je kratičká poslední kapitola Advancements in .Net Framework programming, jejíž originální teze by se dala shrnout "Nebojte se, v příští verzi bude zase vše lepší, výkonnější a bezpečnější".
Co říci závěrem? Jestliže se sokety začínáte a jste úplní zelenáči, kniha se Vam bude hodit, i když si z ní odnesete hlavně poznatek, že sokety jsou tady proto, aby bylo na čem demonstrovat dokonalý asynchronní návrhový vzor. :) Jste-li pokročilý vývojář a v knize hledáte neotřelé rady starých zkušených harcovníků, schovejte peněženku, zamáčkněte slzu kanoucí za odpíraným poznáním a vyberte si jiný titul.
Anotace
Název: Network Programming For the Microsoft .Net Framework
Autoři: Jones, A; Ohlund, J; Olson, L;
Nakladatelství: Microsoft Press 2004

V konferenci EMWAC se objevil příspěvek http://konference.vyvojar.cz/post.aspx?id=53046, jehož autor chce do vlastnosti ve svém serverovém ovládacím prvku uložit Id jiného ovládacího prvku na stránce. Vývojář by neměl zapisovat Id přímo, ale vybírat ze seznamu na stránce vlastností. První myšlenkou autora příspěvku bylo nadeklarovat vlastnost jako WebControl - to je samozřejmě nesmysl. Když zkusíme perzistovat vlastnost na stránce (atribut PersistenceMode), tak dosáhneme pouze toho, že validátor ASPX stránky nás bude upozorňovat, že máme na stránce 2 prvky se stejným Id.

To, o co se autor snaží, umí všichni validátoři. Jejich vlastnost ControlToValidate nabídne Id všech prvků na stránce, kteří obsahují vlastnost dekorovanou atributem ValidationProperty. Vlastnost ControlToValidate je samozřejmě typu string. Seznam Id naplní speciální TypeConverter s názvem ValidatedControlConverter.

ValidatedControlConverter nelze použít pro načtení seznamu Id všech prvků na stránce, protože, jak jsem již napsal, ta bere v úvahu jen prvky s vlastností označenou atributem ValidationProperty. Proto jsem napsal ControlConverter, který nalezne Id všech prvků na stránce.

{

ArrayList retList = new ArrayList();

foreach (IComponent component in container.Components)

{

Control foundControl = component as Control;

if (foundControl == null )

continue ;

if ((foundControl.ID == null ) ||

(foundControl.ID == String.Empty))

continue ;

retList.Add(foundControl.ID);

}

return retList.ToArray();

}

}

Converter se u vlastnosti použije takto: