Bez lásky, naděje a ve vakuu víry - román Písečná kosa Vladimíra Körnera

Vladimír Körner (narozen 1939) je znám hlavně svými filmovými scénáři (Adelhaid, Lékař umírajícího času, Pramen života). Historický román Písečná kosa nezapře autorovo filmové vidění ani to, že historie je pro něj pouhou zástěrkou pro rozehrání dalšího deziluzivního  traktátu  o selhávajích lidských plánech, neukojených touhách a heroismu zbavených proher. I když Písečná kosa se k dějinám a roli jednotlivce v nich vyjadřuje naléhavým jazykem naplněném obrazností a metaforami, jež ale nejsou patetické ani glorifikující, jak jsme si zvykli u autorů naivní adorujících historické osobnosti  (L. Vaňková, J. Loukotková),  ale dotvářejí bezútěšnou scenérii, ve které není vítězů. Nanejvýš nevýznamných vítězných odkladů.

 

V předehře Písečné kosy je v náznacích vylíčena cesta křížové výpravy vedené Fridrichem II do Svaté země.  Poutnící prahnoucí po pozemských rozkoších v mysticky  pojímaném Jeruzalému-Edenu i v městech po cestě nejsou Boží armádou, ale její nepodařenou lidskou karikaturou. Pohané popírající svými skutky Krista jdou ve jménu své lačnosti osvobodit Jeruzalém od těch, kdo v Krista nevěří. Neúspěch výpravy je zakódován v chování poutníků na cestě, aniž by musel Körner další historická fakta dodávat.

 

"Oremus - křičeli marně mniši a spínali ruce.

Prosili o trest v samotě a odpovídal jim vzdálený hukot města a přístavu. V průjezdech se smály ženy, v zahradách a keřích rozevíraly svá hedvávná stehna, cítily závrať společného, zmnohonásobeného hříchu sobotní noci. Vyjdou za svítání s čelenkami na hlavách ke svým kostelům. Počkají v prachu, až se otevře brána, a budou se modlit bez stop lítosti nad uniklou nocí. Čím víc hřešily, tím se budou tvářit pyšněji a tím vroucněji budou toužit po spáse."

 

Již v předehře se setkávám se Sovincem, místem, odkud pochází hlavní hrdina knihy Alwin. Jak pochopíme, Alwina a jeho matku opustil otec, který se nechal zlákat Fridrichovou křížovou výpravou.Mladý Alwin vstoupí do řádu Bratrů svaté panny Marie Jeruzalémské, protože nesnesl, že jeho matka, kterou považoval za symbol čistoty, nevydržela čekat na návrat otce,  a našla si milence. Banální událost v životě jeho matky se stane pro Alwina osudovou. Jak vidno, dle Körnera viny nepřecházejí do sedmého pokolení na syny jen z otců.

 

V řádu Alwin pozná, že za předstíranými ctnostmi vystavovanými na odiv venkovnímu světu je řád,  jako každý lidský  útvar, prolezlý zlobou, kariérismem, sobectvím a touhou po moci. Řád je jen bezpečnou ulitou pro nectnosti svých členů. Při tažení do Pruska je Alwin svědkem vraždy komtura řádu Rinna. Vrahy nejsou ale pohani, nýbrž skupinka ambiciozních řádových bratří, ve které je i Alwinův domnělý přítel Hanno z Losangenu. Když Hanno Alwina pozná, pokusí se jej zabít. Alwin je zachráněn pohanskou dívkou a ošetřován na hradě panny Amalbergy. Körner se vysmívá všem, kdo neochvějně  tvrdí, že dokáží v životě rozeznat přítele od nepřítele. Tuší, že ideologické ani společenské vazby nejsou dostatečným důvodem pro přátelství nebo nepřátelství ani  pro lidské nebo bestiální chování.

 

S Amalbergou se Alwin po svém zotavení spřátelí. Amalberga je pro něj symbolem čistoty. Sama Amalberga osciluje mezi chutí prožít život v lehkomyslném smyslném objetí, i když ví, že její tělo není pro muže přitažlivé, a pocitem, že celý její život patří Bohu, který nesnáší hřích. Událostí s ironií Körnerovi vlastní vyřeší její dilema za ní. Ještě před svým sňatkem s dalším řádovým bratrem Richaredem Clee, ji Richard znásilní. Odevzdání Bohu ani život pod egidou čistoty nás před záměry lidí z masa a krve neochrání.

Alwin se po rozloučení se zlomenou Amalbergou dostane k pohanské ženě Loně. Zde si prožije své nespoutané smyslné léto naplněné milováním bez zábran a bezstarostností. Bez zátěže minulosti a projekcí budoucnosti. Alwin prožije léto, o němž snila,  i kterého se obávala Amalberga. Na Alwinovi Körner před čtenářem litujícím Amalbergu, že si nedovolila smyslové radosti a že se sama odsoudila k životu s nenáviděným manželem, rozehraje její druhý potenciální osud.

I hedonická hra smyslů je jen dalším mámením, protože pro Lonu Alwin představuje kratochvilné vyplnění času do doby, než se vrátí její muž. Léto smyslů je vystřídáno zimou, v níž si Alwin po příchodu Lonina muže, zachrání život s pomocí dítěte. Lonina dítěte, které ho po příchodu do vesnice nenávidělo...

 Je jedno bezstarostné léto dostatečným smyslem celého života? Nevím, odpovídá po svém zvyku Körner. Jen nám v dalších kapitolách  naznačuje (a myslím ze má pravdu), že přežít své smyslné léto je cestou do krajiny zoufalství, vzpomínek a nenaplněných návratů. A neprožít jej vůbec, znamená odsoudit se s grácií-harpyjí k zoufalství ihned.

Alwin se vrátí ke svým bratřím a v samotě se snaží  na své zážitky zapomenout a žít podle řádových pravidel. Na řádovém hradě se setká znovu i s Hanem Losangenem a bezděčně se stane příčinou jeho odsouzení za vraždu komtura Rinna. Žádné zadostiučinění ale necítí. Po několika letech Alwin z hradu odchází a poznává, že dlouhý celibát jen vybičoval jeho touhu po ženách a a dlouhé odloučení od světa chuť urvat si z něj  co nejvíce. Alwin poznává, že nařízení řádu jsou v rozporu s jeho přirozeností, tužbami i svobodným myšlením. Byť i později zmoudřelý jedinec, který si dovede zachovat dočasně potlačené svobodné myšlení, vždy odhodí kazajku řádu.

Řádem není míněn jen vojensko-církevní útvar, jehož součástí je Alwin, ale libovolná organizace, ať už čistě politická nebo jen agresivní sdružení stejně smýšlejících v nějakém spolku. Körner na tomto místě varuje jakoukoli totalitu, že její nehumánní a násilné nároky na celý soukromý intelektuální i emocionální život jedince nezadržitelně vedou k jejímu pádu, protože se vždy odštěpí skupina lidí – disidentů, kteří své právo na svobodný život a myšlení nesmění  s prvním drzým vyvolávačem na trhu ideologií za pestrobarevné materiální cetky.

Jiný autor by se s tímto poselstvím spokojil, Alwina by nechal oženit a vrátil by ho zmoudřelého do Sovince vládnout. U Körnera optimismus na konci kapitoly nevyhnutelně střídá skepse na začátku další kapitoly. I když si Alwin uvědomí, jaké v řádu vládne pokrytectví, neumí nebo nemá sílu žít jinak a jinde. 9. srpna 1241 je Alwin společně se svými "bratry" poslán do bitvy proti Tatarům – apokalyptickému ale hmatatelnému přízraku děsícímu v té době celou Evropu. Bitva je prohrána a mezi padlými je i Alwin. Byl jeho život jen sledem událostí a poznání, jejichž význam Alwin nedokázal nebo nechtěl rozpoznat? Jako příliš mladý a plný ideálů neodpustil matce běžnou  a pochopitelnou nevěru a tento morální imperativ se stal hlavním motivem jeho vstupu do řádu, jako starší a zmoudřelý se vrátil do řádu, jenž na svých válečných výpravách dokázal porušit snad všechna přikázání i ideály. I když Körner dává smysl jeho smrti i smrti dalších řádových rytířů, cítíme, ze je spíše přesvědčen, že jednu ztracenou generaci  střídá jen předem z(a)tracená generace další. Je jedno, čím se rozměňujeme na drobné. Stejně budeme před Bohem shledání lehkými.

„V tom boji narazili Tataři ponejprv na železné rytíře ; jejich odpor otřásl nájezdníky natolik, že i přes své vítězství nepokračovali v dalších výbojích směrem na západ. Nečekaně se stočili k jihovýchodu, prošli moravskými úvaly a hledali spojení s chánem Batu v Uhřích.

Začínalo nové jaro.

„Zbylí lídé, kteří nebyli pobiti oněmi ranami, neodvrátili se pokáním od skutků svých rukou, nevzdali se klanění démonům a modlám zlatým, stříbrným, měděným, kamenným a dřevěným, které nemohou viděti ani slyšeti, ani choditi. Neodvrátili se pokáním od svých vražd a jedů, ani od svých necudností a krádeží.“ “

 

Sunday, 23 May 2004 17:18:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  Literární a jiné humanitní úlety