\

Školení Návrhové vzory, OOP a UML


 Sunday, July 16, 2006
Po delší době literární hádanka...

Poznáte autora veršů? Pokud ano, smekám, protože o žádného "profláknutého" a v čítánkách "přišpendleného" autora nejde. 

A jen tak na okraj  - tahle báseň je pro mě důkazem toho, kolik (sebe)lítosti můžete stočit do slov a přitom nemít nic společného s citovým kriplem dnešního věku, takzvaným homo sentimentalis, kterému z huby odkapává při každé větě težkopádný rozněžnělý patos nad sebou samým. Patos, jehož nejbohatším zřídlem jsou histrionské citové výrony v soap operách a jiných televizních veledílech. :)

Kolik jí bude až ji zas potkám

Kolik jí bude až ji zas potkám?
A co já?
Řeka už nekouzlí
neschová.

Jen zrcadlo
hladina
na portrét tiše
zhasíná.

Kolik jí bude až ji zas potkám?
Stromy se skloní v temnou spleť?
Půjdeme spolu podél řeky?
Úlomky větví tenký led?
Tenký led.



Sunday, July 16, 2006 7:35:29 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [7]  Literární a jiné humanitní úlety


 Tuesday, August 16, 2005
Řešení literární hádanky z 13.8

Nikdo z vás se nepokusil o odpověď, možná proto, že jsem nenabídl šampaňský jako u přechozí hádanky;-). Takže vás nebudu dál napínat, autorkou je Marina Cvetajevová, o níž a o sobě napsal kníže básníků R.M.Rilke v elegii pro Marinu tyto neskromné verše:

Vlnám jsme, Marino, mořem, hloubce jsme
Marino nebem!
Zemi jsme zemí a tisíckrát jarem, jsme skřivan,
Marino,
jenž píseň vyvřelou dál vrhá v neprůzračnost.



Tuesday, August 16, 2005 10:15:50 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [7]  Literární a jiné humanitní úlety


 Saturday, August 13, 2005
Literární hádanky - poznáte autorku veršů?
smutek

Tak zase jedna exkurze k literárním láskám. Prozradím jen, že autorka veršů je žena - cizinka s pohnutým osudem, žijící nějakou dobu v Čechách. To, že když si vzpomenu na tyto verše, je podle mé ženy spolehlivě barevný lakmusový indikátor počínající opilosti, vám asi nepomůže, alespoň ale znáte důvod, proč jsem vybral právě je. Do všech koutů rozlezlý stesk, touha po ztraceném a přitom nikdy nehledaném, jen tušené ozvěny Kazatelovy marnosti, uhrančivé zaříkání života, hravá rozmarnost ... že se člověku ani nechce z tohoto rozpoložení střízlivět.;)

Pořád se někdo ztrácí: byl tu zatím -
dál je svět bez něho
Jednoho dne se i já takhle ztratím
z povrchu zemského

Co rve se, ve víru se točí,
zapadne v nepaměť.
I něžný hlas, i mé zelené očí,
i vlasy mé jak měď.

A svět potrvá dál, s vezdejším chlebem
a ve své jistotě.
Jako bych nikdy, pod nižádným nebem
nebyla v životě.

Já, rozmarná jak dítě - hned se hněvá,
hned radost má, i strach,
já, milující čas, kdy v krbu z dřeva
se stává žhavý prach,

violoncello, keře jako hříva,
a zvony nad hlavou...
Já, která patřím, skutečná a živá,
na zemi laskavou.

Od vás všech (proč, když v ničem neznám míru,
si mám klást otázku,
kdo cizí je, kdo můj) chci vaši víru.
A prosím o lásku.

Za moji pravdu ano-ne; ať říct vám
ji smím. Dny, nocemi
mě za to milujte, že smutná bývám
a dvacet let je mi.

za činy jak voda bez břehů -,
bláznivý ptačí vzlet,
za pravdu, za hru, za bezuzdnou něhu
a příliš hrdý vzhled.

za to, že urážky (s čím chcete přijďte)
pohřbívám do země ...
Poslyšte! - I za to, že umřu, viďte,
už milujete mě.





Friday, August 12, 2005 11:40:09 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  Literární a jiné humanitní úlety


 Thursday, October 21, 2004
Jedna melancholická hádanka o šampaňské (programátorských už máte dost, ne? :) )

Abych opět rozkymácel monotónní rovnováhu technickými spoty přesyceného blogu, zde je ukázka jedné básně z díla mého oblíbence. Mým oblíbencem je možná proto, že jsem se s ním seznámil v době "kdy je člověk bloud, když je mu 16 let a lípy zaplaví svou vůni promenádu. A člověk je poblouzněn a cítí polibek, jak malé zvířátko, jež leze v hlavě." (Rimbaud) a že jeho inspirací jsou hlavně ženy v různých svůdných podobách a rozkošných maskách s espritem, které se nijak nepodobají asexuálním a domněle emancipovaným feministickým monstrům s bicepsy, jejichž názory jsou v harmonickém a nepřetržitém souladu s nikdy nezpochybňovaným orákulem matrón v posledním čísle časopisu Elle.;)

A aby to bylo zajímavější, tak kdo první uhádne jméno básníka, má u mě flašku šampaňského.;)

Když obemknu tvá zápěstí
tak útlá,
že kvítí závidí jim -
proč cítím
na liduprázdném náměstí
srdce tvého
nezapomenutelný útlak
navždy zapomenutého?

Nezasel jsem, co sklidím.
Nesklidím, co jsem zasel.
Budu však vonět jitřním kvítím.
Posté. A znova. A zase.

A krveprolitím.



Thursday, October 21, 2004 8:28:00 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [16]  Literární a jiné humanitní úlety


 Monday, September 27, 2004
Film Umučení Krista respektuje i transcenduje své téma

Ke shlédnutí filmu Umučení Krista jsem se dlouho odhodlával. Lákalo mě, že dle ohlasů si Mel Gibson dovolil překročit hranici, před kterou je ve filmovém ale i výtvarném umění násilí v Bibli estetizováno, upozaďováno a shrnováno pod banálně znějící větu "Kristus za nás trpěl a zemřel na kříži". Obával jsem se ale toho, že hollywoodský spektákl určený nejširšímu publiku neodolá pokušení vytlačit z filmu smysl Kristovy oběti a lascivně deskriptivním způsobem rekonstruuje jen fyzický aspekt Kristova utrpení.

Nestalo se tak. Ve filmu jsou emotivní a drastické scény utrpení Krista, kamera se někdy s okázalým zájmem vyžívá v zobrazení krutosti, ale hlavním motivem filmu zůstává pokoření Boha v lidských rukou, a krutost je vyvažována retrospektivními návraty k Ježíšovu působení před zatčením. Snad jediné, co by se dalo vytknout výběru scén milosti, které kontrastují s běsněním davu, je jejich prvoplánovitost usnadňující pochopení i člověku, který nezná Bibli. Počátek Křížové cesty lemovaný nadávajícím anonymním davem je stavěn do protikladu s dřívějším triumfálním přivítání Ježíše davem při vjezdu do Jeruzaléma. Smysl biblických metafor "cesta a příchod" ale nemůže vyčerpat tento doslovný výklad, protože Ježíš sám mluví o sobě jako o cestě a jeho příchod je chápán jako završení prefigurací ve Starém Zákoně.

Kontrast nejen mezi utrpenim a milostí je leitmotivem celého filmu. Barokní kontrast mezi světlem a tmou inspirovaný obrazy Caravaggia, kontrast mezi spokojeným a intrikujícím církevním establishmentem zosobněným farizeji a rodícím se společenstvím apoštolů, kteří se stanou "úhelnými kameny" Nového společenství křesťanů.

Vytknout by se mohlo filmu schématické zobrazení postav. Ale Bible sama podřizuje vykreslování postav i děj smyslu, který se jako všudypřítomná řeka spásy line pod nimi. Mně přijde film Umučení Krista jako zdařilé spojení dvou větví evropského vyprávění - mimetické, dějové a "realistické" zobrazování událostí ve filmu je smíšeno s s digresivními pasážemi, které mohou někomu připadat jako sadistické vyžívání se v utrpení, ale mně přišlo, že jejich záměrem bylo dostat dementními filmy otupělého diváka do stavu, kdy se stane účastníkem přímého přenosu popravy na Golgotě, která není báchorkou z dávných časů, ale i pro dnešní dobu přítomnou a věčnou obětí Krista.

Ano, film má i svá slabší místa. Je jím vymyšlené a nijak logikou tématu nezdůvodněné vyklovnutí oka jednomu lotrovi na kříži a procházení Satana mezi davem, což mi příliš připomínalo podobnou scénu ve Statečném srdci, nebo malý prostor, který byl ve filmu poskytnut tragédii Jidáše. Nadchlo mě ale, že se ve filmu mluví aramejsky.

Existují lepší zpracování Kristova utrpeni. Pro mě je jím hlavně Kazantzakisovo Posledni utrpení (kniha, film jsem neviděl), v němž je Kristus pokoušeným a osamělým člověkem, jehož utrpení na kříži je hlavně psychického rázu a který své Božství v rozporu s tradicí stvrzuje až závěrečným výkřikem "Bože můj, proč jsi mě opustil".

To ale nemění nic na tom, že Utrpení Krista je nadprůměrný film, jehož závěr propojí bez sentimentality a dekorativních církevních klišé všechny motivy filmu dohromady a navíc s využitím tradičních a ke kýči svádějících symbolů. Tmu v Kristově hrobce začne prozařovat světlo, jímž je Kristus - zmrtvýchvstalý Kristus, který se vztyčí a kamera zobrazí detail jeho ruky s otvorem po hřebu. Tak začínají dějiny spásy...



Monday, September 27, 2004 12:34:00 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [3]  Literární a jiné humanitní úlety


 Sunday, May 23, 2004
Bez lásky, naděje a ve vakuu víry - román Písečná kosa Vladimíra Körnera

Vladimír Körner (narozen 1939) je znám hlavně svými filmovými scénáři (Adelhaid, Lékař umírajícího času, Pramen života). Historický román Písečná kosa nezapře autorovo filmové vidění ani to, že historie je pro něj pouhou zástěrkou pro rozehrání dalšího deziluzivního  traktátu  o selhávajích lidských plánech, neukojených touhách a heroismu zbavených proher. I když Písečná kosa se k dějinám a roli jednotlivce v nich vyjadřuje naléhavým jazykem naplněném obrazností a metaforami, jež ale nejsou patetické ani glorifikující, jak jsme si zvykli u autorů naivní adorujících historické osobnosti  (L. Vaňková, J. Loukotková),  ale dotvářejí bezútěšnou scenérii, ve které není vítězů. Nanejvýš nevýznamných vítězných odkladů.

 

V předehře Písečné kosy je v náznacích vylíčena cesta křížové výpravy vedené Fridrichem II do Svaté země.  Poutnící prahnoucí po pozemských rozkoších v mysticky  pojímaném Jeruzalému-Edenu i v městech po cestě nejsou Boží armádou, ale její nepodařenou lidskou karikaturou. Pohané popírající svými skutky Krista jdou ve jménu své lačnosti osvobodit Jeruzalém od těch, kdo v Krista nevěří. Neúspěch výpravy je zakódován v chování poutníků na cestě, aniž by musel Körner další historická fakta dodávat.

 

"Oremus - křičeli marně mniši a spínali ruce.

Prosili o trest v samotě a odpovídal jim vzdálený hukot města a přístavu. V průjezdech se smály ženy, v zahradách a keřích rozevíraly svá hedvávná stehna, cítily závrať společného, zmnohonásobeného hříchu sobotní noci. Vyjdou za svítání s čelenkami na hlavách ke svým kostelům. Počkají v prachu, až se otevře brána, a budou se modlit bez stop lítosti nad uniklou nocí. Čím víc hřešily, tím se budou tvářit pyšněji a tím vroucněji budou toužit po spáse."

 

Již v předehře se setkávám se Sovincem, místem, odkud pochází hlavní hrdina knihy Alwin. Jak pochopíme, Alwina a jeho matku opustil otec, který se nechal zlákat Fridrichovou křížovou výpravou.Mladý Alwin vstoupí do řádu Bratrů svaté panny Marie Jeruzalémské, protože nesnesl, že jeho matka, kterou považoval za symbol čistoty, nevydržela čekat na návrat otce,  a našla si milence. Banální událost v životě jeho matky se stane pro Alwina osudovou. Jak vidno, dle Körnera viny nepřecházejí do sedmého pokolení na syny jen z otců.

 

V řádu Alwin pozná, že za předstíranými ctnostmi vystavovanými na odiv venkovnímu světu je řád,  jako každý lidský  útvar, prolezlý zlobou, kariérismem, sobectvím a touhou po moci. Řád je jen bezpečnou ulitou pro nectnosti svých členů. Při tažení do Pruska je Alwin svědkem vraždy komtura řádu Rinna. Vrahy nejsou ale pohani, nýbrž skupinka ambiciozních řádových bratří, ve které je i Alwinův domnělý přítel Hanno z Losangenu. Když Hanno Alwina pozná, pokusí se jej zabít. Alwin je zachráněn pohanskou dívkou a ošetřován na hradě panny Amalbergy. Körner se vysmívá všem, kdo neochvějně  tvrdí, že dokáží v životě rozeznat přítele od nepřítele. Tuší, že ideologické ani společenské vazby nejsou dostatečným důvodem pro přátelství nebo nepřátelství ani  pro lidské nebo bestiální chování.

 

S Amalbergou se Alwin po svém zotavení spřátelí. Amalberga je pro něj symbolem čistoty. Sama Amalberga osciluje mezi chutí prožít život v lehkomyslném smyslném objetí, i když ví, že její tělo není pro muže přitažlivé, a pocitem, že celý její život patří Bohu, který nesnáší hřích. Událostí s ironií Körnerovi vlastní vyřeší její dilema za ní. Ještě před svým sňatkem s dalším řádovým bratrem Richaredem Clee, ji Richard znásilní. Odevzdání Bohu ani život pod egidou čistoty nás před záměry lidí z masa a krve neochrání.

Alwin se po rozloučení se zlomenou Amalbergou dostane k pohanské ženě Loně. Zde si prožije své nespoutané smyslné léto naplněné milováním bez zábran a bezstarostností. Bez zátěže minulosti a projekcí budoucnosti. Alwin prožije léto, o němž snila,  i kterého se obávala Amalberga. Na Alwinovi Körner před čtenářem litujícím Amalbergu, že si nedovolila smyslové radosti a že se sama odsoudila k životu s nenáviděným manželem, rozehraje její druhý potenciální osud.

I hedonická hra smyslů je jen dalším mámením, protože pro Lonu Alwin představuje kratochvilné vyplnění času do doby, než se vrátí její muž. Léto smyslů je vystřídáno zimou, v níž si Alwin po příchodu Lonina muže, zachrání život s pomocí dítěte. Lonina dítěte, které ho po příchodu do vesnice nenávidělo...

 Je jedno bezstarostné léto dostatečným smyslem celého života? Nevím, odpovídá po svém zvyku Körner. Jen nám v dalších kapitolách  naznačuje (a myslím ze má pravdu), že přežít své smyslné léto je cestou do krajiny zoufalství, vzpomínek a nenaplněných návratů. A neprožít jej vůbec, znamená odsoudit se s grácií-harpyjí k zoufalství ihned.

Alwin se vrátí ke svým bratřím a v samotě se snaží  na své zážitky zapomenout a žít podle řádových pravidel. Na řádovém hradě se setká znovu i s Hanem Losangenem a bezděčně se stane příčinou jeho odsouzení za vraždu komtura Rinna. Žádné zadostiučinění ale necítí. Po několika letech Alwin z hradu odchází a poznává, že dlouhý celibát jen vybičoval jeho touhu po ženách a a dlouhé odloučení od světa chuť urvat si z něj  co nejvíce. Alwin poznává, že nařízení řádu jsou v rozporu s jeho přirozeností, tužbami i svobodným myšlením. Byť i později zmoudřelý jedinec, který si dovede zachovat dočasně potlačené svobodné myšlení, vždy odhodí kazajku řádu.

Řádem není míněn jen vojensko-církevní útvar, jehož součástí je Alwin, ale libovolná organizace, ať už čistě politická nebo jen agresivní sdružení stejně smýšlejících v nějakém spolku. Körner na tomto místě varuje jakoukoli totalitu, že její nehumánní a násilné nároky na celý soukromý intelektuální i emocionální život jedince nezadržitelně vedou k jejímu pádu, protože se vždy odštěpí skupina lidí – disidentů, kteří své právo na svobodný život a myšlení nesmění  s prvním drzým vyvolávačem na trhu ideologií za pestrobarevné materiální cetky.

Jiný autor by se s tímto poselstvím spokojil, Alwina by nechal oženit a vrátil by ho zmoudřelého do Sovince vládnout. U Körnera optimismus na konci kapitoly nevyhnutelně střídá skepse na začátku další kapitoly. I když si Alwin uvědomí, jaké v řádu vládne pokrytectví, neumí nebo nemá sílu žít jinak a jinde. 9. srpna 1241 je Alwin společně se svými "bratry" poslán do bitvy proti Tatarům – apokalyptickému ale hmatatelnému přízraku děsícímu v té době celou Evropu. Bitva je prohrána a mezi padlými je i Alwin. Byl jeho život jen sledem událostí a poznání, jejichž význam Alwin nedokázal nebo nechtěl rozpoznat? Jako příliš mladý a plný ideálů neodpustil matce běžnou  a pochopitelnou nevěru a tento morální imperativ se stal hlavním motivem jeho vstupu do řádu, jako starší a zmoudřelý se vrátil do řádu, jenž na svých válečných výpravách dokázal porušit snad všechna přikázání i ideály. I když Körner dává smysl jeho smrti i smrti dalších řádových rytířů, cítíme, ze je spíše přesvědčen, že jednu ztracenou generaci  střídá jen předem z(a)tracená generace další. Je jedno, čím se rozměňujeme na drobné. Stejně budeme před Bohem shledání lehkými.

„V tom boji narazili Tataři ponejprv na železné rytíře ; jejich odpor otřásl nájezdníky natolik, že i přes své vítězství nepokračovali v dalších výbojích směrem na západ. Nečekaně se stočili k jihovýchodu, prošli moravskými úvaly a hledali spojení s chánem Batu v Uhřích.

Začínalo nové jaro.

„Zbylí lídé, kteří nebyli pobiti oněmi ranami, neodvrátili se pokáním od skutků svých rukou, nevzdali se klanění démonům a modlám zlatým, stříbrným, měděným, kamenným a dřevěným, které nemohou viděti ani slyšeti, ani choditi. Neodvrátili se pokáním od svých vražd a jedů, ani od svých necudností a krádeží.“ “

 



Sunday, May 23, 2004 5:18:00 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [0]  Literární a jiné humanitní úlety


 Sunday, May 09, 2004
Poezie spářená s technickými spoty

Jak jsem avizoval ve svém prvním příspěvku, v blogu by se měly objevit i příspěvky z literatury a příbuzných humanitních oborů. Uznávám, že doména vyvojar.cz vzbuzuje u lačných návštěvníků asi jiná očekávání a aktivuje spíše jejich technicky orientované kognitivní touhy, ale snad se nikdo z Vás nezačne barbarsky kuckat hned, jak uvidí první strofy nějaké básně. Ani pan domácí zatím neprotestoval :) a nejen neosobními  a většinou fádními novinkami v IT živ je člověk. Přemýšlel jsem, čím bych měl literární sekci otevřít. Protože je weblog subjektivní žánr, ve kterém by ale rozšafný autor neměl od pohodlné klávesnice dle svého naturelu pouze kritizovat nebo chválit tvorbu ostatních, rozhodl jsem se premiérově dát v plen něco ze  svých pokusů v oblasti poezie, abych zřetelně subjektivní charakter spotu umocnil. Usnadněno jsem to měl tím, že na „lyrický věk“, jak trefně období, kdy je nutkání psát poezii nejsilnější, nazval Milan Kundera, jsem již asi definitivně zanevřel. Takže Vaše interpretace, názory, nadávky, averze jsou vítány, a protože nevládnu mocí zneuznaného dandyho, šílence a císaře Nera, nemusíte se ani obávat následků svých výlevů :).

Prosívám

Prosívám nerozumění Tebou darované

Mě do žil zvolna ztrácejících tep dechu

Aby se tok horkosti v zpěněné šílenosti sevřené

Dechem odmítání a krásy padlého prachu

Otevřel –

Les úzkosti vystavěný ze snů a praskotů temnoty

Rozevlátá moc svou dlaň obtiskává do hmoty

Z níž jak z már nečekání a odevzdání

Naprasklé zlaté hrany – vlání, vlání –

A otvírání –

Klečívám v modlitbách a pokora plenění

Příkazem shora i zdola – obemykající vlasy

V nichž mé oči zjitřené v tvém pásu obklíčení

Škvírami zúženými na smuteční hlasy

Se otevřou –

Prostor srůstání přechodných stavů

I ztišení neviditelných v trhlinách stenů

Vyluzujících rozedrávající morkodření

Pro obyvatele nevinnosti i procitání

A otvírání

Vzývávám vyzývavě jazykem zapálení

Průzračné i znovuhynoucí tvořivosti

Jíž v rukou mnou již nevlastněných zachvívá se

Třepotání křídel a jíž se brána malosti naší

Otvírá –

Vydýchání krve – mé či tvé – snad ničí

Kde ještě život ve zlou apoteózu smrti

Vchází a srůstá s mlhou – mlčí

I pak – i pak – i pak sám rozkrývati

Na těle tvém otevřeném

A vlahém mým dechem

O slitování rouhat budu se

Když les úzkosti odkazovaný

Od věků a klamný

Vláním, Vláním

A všepohlcujícím

Otvíráním

Temným

Stráním

Jež jsem zvolil a přijal

Tebe uzavřel

 

Hříčka o jaru

Je jaro a mně se zdá

 že vichr na zem dopadá

Neodpouští, co v nás umírá –

Je jaro – z výšky si nás obzírá

Za oknem zprůsvitnělým raší stromy

Do nebe hrozí – na něm rány

Erbovní symptomy dlouhé nemoci svírající svět

Hle hlupáčku! Vždyť tamhle raší květ!

A někde další, další

Ach moji lidé plaší

Co na jaře se to v nás splaší

Že radujem se a ke křiku jsme hluší

Však vichr na zem dopadá

A nevěstu znásilňuje – ta vždy uvadá

Kam zmizí ženská paráda

Když nás pak zimě prodává



Sunday, May 09, 2004 1:31:00 PM (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [1]  Literární a jiné humanitní úlety