Poezie spářená s technickými spoty

Jak jsem avizoval ve svém prvním příspěvku, v blogu by se měly objevit i příspěvky z literatury a příbuzných humanitních oborů. Uznávám, že doména vyvojar.cz vzbuzuje u lačných návštěvníků asi jiná očekávání a aktivuje spíše jejich technicky orientované kognitivní touhy, ale snad se nikdo z Vás nezačne barbarsky kuckat hned, jak uvidí první strofy nějaké básně. Ani pan domácí zatím neprotestoval :) a nejen neosobními  a většinou fádními novinkami v IT živ je člověk. Přemýšlel jsem, čím bych měl literární sekci otevřít. Protože je weblog subjektivní žánr, ve kterém by ale rozšafný autor neměl od pohodlné klávesnice dle svého naturelu pouze kritizovat nebo chválit tvorbu ostatních, rozhodl jsem se premiérově dát v plen něco ze  svých pokusů v oblasti poezie, abych zřetelně subjektivní charakter spotu umocnil. Usnadněno jsem to měl tím, že na „lyrický věk“, jak trefně období, kdy je nutkání psát poezii nejsilnější, nazval Milan Kundera, jsem již asi definitivně zanevřel. Takže Vaše interpretace, názory, nadávky, averze jsou vítány, a protože nevládnu mocí zneuznaného dandyho, šílence a císaře Nera, nemusíte se ani obávat následků svých výlevů :).

Prosívám

Prosívám nerozumění Tebou darované

Mě do žil zvolna ztrácejících tep dechu

Aby se tok horkosti v zpěněné šílenosti sevřené

Dechem odmítání a krásy padlého prachu

Otevřel –

Les úzkosti vystavěný ze snů a praskotů temnoty

Rozevlátá moc svou dlaň obtiskává do hmoty

Z níž jak z már nečekání a odevzdání

Naprasklé zlaté hrany – vlání, vlání –

A otvírání –

Klečívám v modlitbách a pokora plenění

Příkazem shora i zdola – obemykající vlasy

V nichž mé oči zjitřené v tvém pásu obklíčení

Škvírami zúženými na smuteční hlasy

Se otevřou –

Prostor srůstání přechodných stavů

I ztišení neviditelných v trhlinách stenů

Vyluzujících rozedrávající morkodření

Pro obyvatele nevinnosti i procitání

A otvírání

Vzývávám vyzývavě jazykem zapálení

Průzračné i znovuhynoucí tvořivosti

Jíž v rukou mnou již nevlastněných zachvívá se

Třepotání křídel a jíž se brána malosti naší

Otvírá –

Vydýchání krve – mé či tvé – snad ničí

Kde ještě život ve zlou apoteózu smrti

Vchází a srůstá s mlhou – mlčí

I pak – i pak – i pak sám rozkrývati

Na těle tvém otevřeném

A vlahém mým dechem

O slitování rouhat budu se

Když les úzkosti odkazovaný

Od věků a klamný

Vláním, Vláním

A všepohlcujícím

Otvíráním

Temným

Stráním

Jež jsem zvolil a přijal

Tebe uzavřel

 

Hříčka o jaru

Je jaro a mně se zdá

 že vichr na zem dopadá

Neodpouští, co v nás umírá –

Je jaro – z výšky si nás obzírá

Za oknem zprůsvitnělým raší stromy

Do nebe hrozí – na něm rány

Erbovní symptomy dlouhé nemoci svírající svět

Hle hlupáčku! Vždyť tamhle raší květ!

A někde další, další

Ach moji lidé plaší

Co na jaře se to v nás splaší

Že radujem se a ke křiku jsme hluší

Však vichr na zem dopadá

A nevěstu znásilňuje – ta vždy uvadá

Kam zmizí ženská paráda

Když nás pak zimě prodává

Sunday, 09 May 2004 13:31:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)       
Comments [1]  Literární a jiné humanitní úlety