Poezie spářená s technickými spoty
Jak jsem avizoval ve svém prvním příspěvku, v blogu by se měly objevit i příspěvky z literatury a příbuzných humanitních oborů. Uznávám, že doména vyvojar.cz vzbuzuje u lačných návštěvníků asi jiná očekávání a aktivuje spíše jejich technicky orientované kognitivní touhy, ale snad se nikdo z Vás nezačne barbarsky kuckat hned, jak uvidí první strofy nějaké básně. Ani
pan domácí
zatím neprotestoval :) a nejen neosobními a většinou fádními novinkami v IT živ je člověk. Přemýšlel jsem, čím bych měl literární sekci otevřít. Protože je weblog subjektivní žánr, ve kterém by ale rozšafný autor neměl od pohodlné klávesnice dle svého naturelu pouze kritizovat nebo chválit tvorbu ostatních, rozhodl jsem se premiérově dát v plen něco ze svých pokusů v oblasti poezie, abych zřetelně subjektivní charakter spotu umocnil. Usnadněno jsem to měl tím, že na „lyrický věk“, jak trefně období, kdy je nutkání psát poezii nejsilnější, nazval Milan Kundera, jsem již asi definitivně zanevřel. Takže Vaše interpretace, názory, nadávky, averze jsou vítány, a protože nevládnu mocí zneuznaného dandyho, šílence a císaře Nera, nemusíte se ani obávat následků svých výlevů :).
Prosívám
Prosívám nerozumění Tebou darované
Mě do žil zvolna ztrácejících tep dechu
Aby se tok horkosti v zpěněné šílenosti sevřené
Dechem odmítání a krásy padlého prachu
Otevřel –
Les úzkosti vystavěný ze snů a praskotů temnoty
Rozevlátá moc svou dlaň obtiskává do hmoty
Z níž jak z már nečekání a odevzdání
Naprasklé zlaté hrany – vlání, vlání –
A otvírání –
Klečívám v modlitbách a pokora plenění
Příkazem shora i zdola – obemykající vlasy
V nichž mé oči zjitřené v tvém pásu obklíčení
Škvírami zúženými na smuteční hlasy
Se otevřou –
Prostor srůstání přechodných stavů
I ztišení neviditelných v trhlinách stenů
Vyluzujících rozedrávající morkodření
Pro obyvatele nevinnosti i procitání
A otvírání
Vzývávám vyzývavě jazykem zapálení
Průzračné i znovuhynoucí tvořivosti
Jíž v rukou mnou již nevlastněných zachvívá se
Třepotání křídel a jíž se brána malosti naší
Otvírá –
Vydýchání krve – mé či tvé – snad ničí
Kde ještě život ve zlou apoteózu smrti
Vchází a srůstá s mlhou – mlčí
I pak – i pak – i pak sám rozkrývati
Na těle tvém otevřeném
A vlahém mým dechem
O slitování rouhat budu se
Když les úzkosti odkazovaný
Od věků a klamný
Vláním, Vláním
A všepohlcujícím
Otvíráním
Temným
Stráním
Jež jsem zvolil a přijal
Tebe uzavřel
Hříčka o jaru
Je jaro a mně se zdá
že vichr na zem dopadá
Neodpouští, co v nás umírá –
Je jaro – z výšky si nás obzírá
Za oknem zprůsvitnělým raší stromy
Do nebe hrozí – na něm rány
Erbovní symptomy dlouhé nemoci svírající svět
Hle hlupáčku! Vždyť tamhle raší květ!
A někde další, další
Ach moji lidé plaší
Co na jaře se to v nás splaší
Že radujem se a ke křiku jsme hluší
Však vichr na zem dopadá
A nevěstu znásilňuje – ta vždy uvadá
Kam zmizí ženská paráda
Když nás pak zimě prodává
Sunday, 09 May 2004 13:31:00 (Central Europe Standard Time, UTC+01:00)
Literární a jiné humanitní úlety