Tak zase jedna exkurze k literárním láskám. Prozradím jen, že autorka veršů je žena - cizinka s pohnutým osudem, žijící nějakou dobu v Čechách. To, že když si vzpomenu na tyto verše, je podle mé ženy spolehlivě barevný lakmusový indikátor počínající opilosti, vám asi nepomůže, alespoň ale znáte důvod, proč jsem vybral právě je. Do všech koutů rozlezlý stesk, touha po ztraceném a přitom nikdy nehledaném, jen tušené ozvěny Kazatelovy marnosti, uhrančivé zaříkání života, hravá rozmarnost ... že se člověku ani nechce z tohoto rozpoložení střízlivět.;)

Pořád se někdo ztrácí: byl tu zatím -
dál je svět bez něho
Jednoho dne se i já takhle ztratím
z povrchu zemského

Co rve se, ve víru se točí,
zapadne v nepaměť.
I něžný hlas, i mé zelené očí,
i vlasy mé jak měď.

A svět potrvá dál, s vezdejším chlebem
a ve své jistotě.
Jako bych nikdy, pod nižádným nebem
nebyla v životě.

Já, rozmarná jak dítě - hned se hněvá,
hned radost má, i strach,
já, milující čas, kdy v krbu z dřeva
se stává žhavý prach,

violoncello, keře jako hříva,
a zvony nad hlavou...
Já, která patřím, skutečná a živá,
na zemi laskavou.

Od vás všech (proč, když v ničem neznám míru,
si mám klást otázku,
kdo cizí je, kdo můj) chci vaši víru.
A prosím o lásku.

Za moji pravdu ano-ne; ať říct vám
ji smím. Dny, nocemi
mě za to milujte, že smutná bývám
a dvacet let je mi.

za činy jak voda bez břehů -,
bláznivý ptačí vzlet,
za pravdu, za hru, za bezuzdnou něhu
a příliš hrdý vzhled.

za to, že urážky (s čím chcete přijďte)
pohřbívám do země ...
Poslyšte! - I za to, že umřu, viďte,
už milujete mě.