Ke shlédnutí filmu Umučení Krista jsem se dlouho odhodlával. Lákalo mě, že dle ohlasů si Mel Gibson dovolil překročit hranici, před kterou je ve filmovém ale i výtvarném umění násilí v Bibli estetizováno, upozaďováno a shrnováno pod banálně znějící větu "Kristus za nás trpěl a zemřel na kříži". Obával jsem se ale toho, že hollywoodský spektákl určený nejširšímu publiku neodolá pokušení vytlačit z filmu smysl Kristovy oběti a lascivně deskriptivním způsobem rekonstruuje jen fyzický aspekt Kristova utrpení.

Nestalo se tak. Ve filmu jsou emotivní a drastické scény utrpení Krista, kamera se někdy s okázalým zájmem vyžívá v zobrazení krutosti, ale hlavním motivem filmu zůstává pokoření Boha v lidských rukou, a krutost je vyvažována retrospektivními návraty k Ježíšovu působení před zatčením. Snad jediné, co by se dalo vytknout výběru scén milosti, které kontrastují s běsněním davu, je jejich prvoplánovitost usnadňující pochopení i člověku, který nezná Bibli. Počátek Křížové cesty lemovaný nadávajícím anonymním davem je stavěn do protikladu s dřívějším triumfálním přivítání Ježíše davem při vjezdu do Jeruzaléma. Smysl biblických metafor "cesta a příchod" ale nemůže vyčerpat tento doslovný výklad, protože Ježíš sám mluví o sobě jako o cestě a jeho příchod je chápán jako završení prefigurací ve Starém Zákoně.

Kontrast nejen mezi utrpenim a milostí je leitmotivem celého filmu. Barokní kontrast mezi světlem a tmou inspirovaný obrazy Caravaggia, kontrast mezi spokojeným a intrikujícím církevním establishmentem zosobněným farizeji a rodícím se společenstvím apoštolů, kteří se stanou "úhelnými kameny" Nového společenství křesťanů.

Vytknout by se mohlo filmu schématické zobrazení postav. Ale Bible sama podřizuje vykreslování postav i děj smyslu, který se jako všudypřítomná řeka spásy line pod nimi. Mně přijde film Umučení Krista jako zdařilé spojení dvou větví evropského vyprávění - mimetické, dějové a "realistické" zobrazování událostí ve filmu je smíšeno s s digresivními pasážemi, které mohou někomu připadat jako sadistické vyžívání se v utrpení, ale mně přišlo, že jejich záměrem bylo dostat dementními filmy otupělého diváka do stavu, kdy se stane účastníkem přímého přenosu popravy na Golgotě, která není báchorkou z dávných časů, ale i pro dnešní dobu přítomnou a věčnou obětí Krista.

Ano, film má i svá slabší místa. Je jím vymyšlené a nijak logikou tématu nezdůvodněné vyklovnutí oka jednomu lotrovi na kříži a procházení Satana mezi davem, což mi příliš připomínalo podobnou scénu ve Statečném srdci, nebo malý prostor, který byl ve filmu poskytnut tragédii Jidáše. Nadchlo mě ale, že se ve filmu mluví aramejsky.

Existují lepší zpracování Kristova utrpeni. Pro mě je jím hlavně Kazantzakisovo Posledni utrpení (kniha, film jsem neviděl), v němž je Kristus pokoušeným a osamělým člověkem, jehož utrpení na kříži je hlavně psychického rázu a který své Božství v rozporu s tradicí stvrzuje až závěrečným výkřikem "Bože můj, proč jsi mě opustil".

To ale nemění nic na tom, že Utrpení Krista je nadprůměrný film, jehož závěr propojí bez sentimentality a dekorativních církevních klišé všechny motivy filmu dohromady a navíc s využitím tradičních a ke kýči svádějících symbolů. Tmu v Kristově hrobce začne prozařovat světlo, jímž je Kristus - zmrtvýchvstalý Kristus, který se vztyčí a kamera zobrazí detail jeho ruky s otvorem po hřebu. Tak začínají dějiny spásy...