Tomáše Herceg & comp. opět po roce uspořádali další ročník konference MS Fest. A musím hned dodat, že z mého pohledu velmi povedený MS Fest, jehož organizace nikde neskřípala a na kterém jsme se cítil příjemně. Tímto organizátorům ještě jednou děkuju za skvělou organizaci konference a za veškerý servis, který poskytovali účastníkům konference i přednášejícím.

Na MS Festu jsme měl přednášku nazvanou Dependency injection v .Net Frameworku bez pověr, iluzí a frikulínského nadšení.
Sice jsem se jako každý rok po domluvě s organizátory na tématu přednášky dodatečně zděsil, že na přednášku mám jen 60 minut, a těsně před konferencí se stovkami účastníků jsme musel nahodit svůj přídavný a životní energii rychle spalující extrovertní pohon, ale samotná přednáška probíhala oproti minulému roku poklidně. Nemyslete si, já  teprve po minulém ročníku MS Festu dovedu ocenit, jaké je to blaho,  když s vámi v půlce probíhající  přednášky nezačne zuřivě diskutovat oponent z Nokie.

Nabízel jsem tyto přednášky.

Tomáš Herceg mi původně v programu navrhl dvě přednášky, ale já jsme měl čas jen na přípravu jedné přednášky a vybral jsem tu, která dostala nejvíce hlasů.

Nevím, jaká je poptávka po pokročilejších/hard core přednáškách. Jak jsem psal na Twitteru, sám bych raději přednášel o “Task parallel library  pro pokročilé”, ještě raději o skrytých pokladech v RX Frameworku, ale RX si již dříve zamluvil Jarda Jírava. Bavilo by mě také přednášet o specialitkách typu dynamic, mohli bychom se pobavit o klíčových slovech async/await v netradičních kontextech, nebo bychom mohli napsat dalšího hostitele .Net Frameworku. To je alespoň malý výběr z témat, která mi jsou blízká, protože jsem podobné  vývojářské specialitky řešil pro různé firmy u nás i v zahraničí. Nevím, jaká by ale byla po těchto tématech na MS Festu poptávka, protože povídat si v potemnělé posluchárně jen pro sebe nebo prezentovat pro maximálně deset dalších  lidí má své kouzlo, ale - při vší úctě - intimní atmosféru mám raději s jinými než vývojářskými  kulisami a aktéry.

Slíbená prezentace:

Doprovodný kód je na Bitbucketu:

Díky za to, že jste na mou přednášku přišli. A děkuju za hodnocení přednášky, moc jste mě potěšili.

P .S. Ještě málá terminologická poznámka, proč používám slovo “kontajner”, a ne kontejner, na což se mě ptal už Tomáš Herceg po zaslání anotace.

Oficiálně [myšleno  - slovo kontajner žádný speciální význam] nemá – dokonce myslím ÚJČ slovo kontajner ani neuznává.

Viděl jsem, že se ale v ČR slovo kontajner docela vžilo a snažím se jeho použitím odlišit od konotací „kontejneru“ – u kterého mnoho lidí vidí spojitost s odpadky.:)

P. P. S. A ještě děkuju Alešovi Roubíčkovi za to, že si ochotně pročetl mou prezentaci a upozornil mě na místa, která by si zasloužila nějaké upřesnění.

P.P.P.S. Mrzí mě jediná věc. Na svých přednáškách většinou nezvětšuju písmo, na této přednášce jsem písmo ve Visual Studiu zvětšil přesně tak, jako to měl Tomáš Herceg na první přednášce, a při výkladu mě dost mátlo, že na obrazovce je vidět málo kódu, i když jsem měl z domova vyzkoušeno, že by kód měl být vidět bez problémů. Místo toho,  abych VS přepnul na celou obrazovku, tak jsem skroloval a v duchu se divil, proč je toho vidět tak málo. Takové momentální okno přednášejícího, který zapomněl, co udělal s fontem o přestávce. A ještě – poté, co mi spadl mikrofon a já si jej znovu nasadil, tak prý bylo slyšet hlavně v zadních řadách praskání a jiné pazvuky. Já jsem bohužel nic neslyšel a nikdo z posluchačů neprotestoval.

Aktualizace 4. 12. 2012 – kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1 je zcela obsazen.

Opět bych vás rád pozval mé kurzy. Jak jste si asi všimli, tento rok “podzimní” termíny kurzů vyhlašuju kvůli různým peripetiím o něco později, takže místo podzimu se s některými z vás uvidím netradičně až v zimě. Snad to nevadí.

Také již tradičně připomenu, že je možné si objednat inhouse (ve vaší firmě uskutečněnou) variantu těchto kurzů i se domluvit na zcela jiné osnově vystavěné z témat, o kterých něco vím a jejichž výběr naleznete na mých stránkách. Všechny dotazy k veřejným i inhouse kurzům rádi zodpovíme na emailu rene@renestein.net (můj email) nebo na emailu petra@renestein.net (Petra Steinová, která rychleji a lépe než já odpoví na dotazy týkající se organizace veřejných i inhouse kurzů).

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1  - kurz je obsazen

Datum konání kurzu: 10. - 12. 12. 2012

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

FAQ - často kladené dotazy ke kurzům

Veřejný kurz Základy objektově orientovaného návrhu a vývoje (UML 0)

Datum konání kurzu: 14. - 16. 1. 2013

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

FAQ  - často kladené dotazy ke kurzům

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 2

Datum konání kurzu:  21. - 23. 1. 2013

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

Výběr z ohlasů na kurzy

FAQ - často kladené dotazy ke kurzům

Těším se na shledání na kurzu.

Opět bych vás chtěl pozvat na kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1.

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1

Datum konání kurzu:  4. 6. – 6. 6. 2012

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé i studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v restauraci.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu
Výběr z ohlasů na kurz

Zde jsou ještě některé ohlasy z twitteru na  kurzy, které proběhly na podzim roku 2011:
https://twitter.com/#!/AugiCZ/status/129271721512538112

https://twitter.com/#!/topascz/status/129228333991989248

https://twitter.com/#!/petrkucera/statuses/129474672575250432

FAQ - často kladené dotazy ke kurzům

Tento rok se na jaře uskuteční pouze výše popsaný kurz. Dva další kurzy, Školení Základy objektově orientovaného návrhu a vývoje (UML 0) a Pokročilé návrhové vzory a objektové principy 2, proběhnou na podzim a můžete se na ně také  předběžně hlásit. Důvodem, proč tyto kurzy neproběhnou na jaře, je moje vytížení dalšími projekty.

Pro jistotu připomenu, že všechny kurzy lze také objednávat v “inhouse” variantě, kdy kurz proběhne ve vaší firmě v termínech, na kterých se spolu domluvíme, a za podmínek, které s vámi ráda dohodne Petra Steinová. V inhouse variantě je také samozřejmě možné zcela upravit program kurzu  a věnovat se jen “specialitkám” a “špekům”, které v aplikaci řešíte.

Budu se těšit na záludné dotazy na kurzu.

Jestliže používáte i přes jeho nezralost Entity Framework, nebo jste si zvolili jiné ORM, které zvládá “lazy loading”, neboli zpožděné, či chcete-li dodatečné nahrání dat do typových kolekcí, možná jste přemýšleli, jak byste stejnou  službu napsali ve starší aplikaci, která žádné ORM nepoužívá, nebo v hybridní aplikaci, pod kterou si představuju aplikaci, jejíž starší moduly ORM nepoužívají, ale novější moduly již s přístupem přes ORM počítají. I bez ORM byste ale často v aplikaci rádi využívali některé vychytávky, které s sebou přináší ORM. Dnes chci ukázat, že zpožděné nahrávání kolekcí není žádná magie, která by bez ORM byla v aplikaci zapovězena. Když budete mít zájem, můžeme v dalších článcích probrat například i automatickou detekci změn vlastností na objektech a s tím související ukládání objektů i odvolávání proběhlých změn, jestliže zákazník nechce změny uložit a třeba na formuláři stiskne po deseti minutách zuřivé editace objektu a po několika masivních business transakcích, které pozmění desítky objektů najednou, tlačítko Storno.

Co si představit pod zpožděným nahráním  objektů v kolekci? Můžeme vyjít z již zlidovělé třídy Objednávka (Order), která má kolekci svých položek (kolekce Items). Místo nahrání všech položek objednávky z databáze ihned po vytvoření instance objednávky, odložíme nahrání položek až na dobu, kdy budou v aplikaci poprvé potřeba. Před klienty třídy Order ale tuto optimalizaci skrýváme tak, že kolekci Items naplníme položkami teprve při prvním přístupu ke kolekci přes veřejné rozhraní třídy Order.

Jde sice o triviální kód, kdy v get akcesoru kontrolujeme bool příznak m_itemsIsLoaded (byly položky nahrány?) a při prvním přístupu ke kolekci zavoláme metodu loadItems, ale představte si, že tento kód u starší aplikace zběsile doplňujete ke každé kolekci v každé třídě, kde teď stojíte o zpožděné nahrávání. Čitelnost kódu je citelně snížena a chrabří obhájci principu jedné odpovědnosti třídy (SRP) právě dopisují Kladivo na heretiky S.O.L.I.Dní víry pravé a připravují v zájmu lepší veřejné vývojářské morálky autodafé účtu dotyčného vývojáře na všech významných sociálních sítích.

Můžeme se rozhodnout, že nebudeme zatěžovat zpožděným nahráváním kolekcí přímo třídu Objednávka, ale že vytvoříme proxy třídu, do které odpovědnost za tuto “infrastrukturní službu” vložíme. Proxy objekt je, jak známo, objekt, který má z hlediska klienta stejné rozhraní jako původní objekt a klient si není vědom, že pracuje s instancí zástupce (surogátem) třídy Order, a ne s originální třídou Order.

Samotná třída Objednávka není nijak zatěžována znalostí, že její kolekce Items je nahrána až při prvním přístupu ke kolekci. Zpožděné nahrávání zvládne ale potomek třídy Order, třída OrderProxy, ve které je podobný kód, který se původně nacházel v objednávce. A protože platí, že potomek nějaké třídy může být v aplikaci používán na všech místech, kde je očekáván předek, můžeme například z repozitáře/identitní mapy objektů začít ihned vydávat klientům instance OrderProxy místo originální třídy Order.

Odpovědnosti už jsme rozdělili lépe, protože třída Order není zatěžována zpožděným nahráváním kolekce a jediným důvodem existence třídy OrderProxy je právě zpožděné nahrávání. Přesto stále platí, že budeme do úmoru psát další a další třídy Proxy, u nichž  jediná kreativní vývojářská činnost spočívá v pojmenování bool proměnné, která nám sděluje, jestli kolekce byla, nebo nebyla nahrána. Je možné si práci zjednodušit tím, že například vytvoříme T4 šablonu, která proxy třídy vygeneruje, ale my se dnes zaměříme na to, jak vytvořit proxy třídu, aniž bychom museli psát proxy ručně nebo spoléhat na T4 šablony.

Použijeme takzvanou dynamickou proxy, kterou si lze představit jako nástroj, kterému řekneme, co má proxy dělat, a on pro každou třídu bez ohledu na unikátní rozhraní každé třídy sám vygeneruje proxy, která pro tuto třídu implementuje námi vyžadované chování. Slovo “dynamická” u proxy vyjadřuje hlavně to, že jde o proxy generovanou automaticky za běhu aplikace! V našem konkrétním scénáři se zpožděným nahráváním objektů vytvoříme i pro aplikaci, která má v business vrstvě stovky i  tisíce tříd jen jednu další třídu, která představuje “deskriptor” pro každou proxy zajišťující  zpožděné nahrávání kolekcí, přičemž platí, že tento “deskriptor“  bude schopen obsloužit všechny kolekce ve všech třídách. Sice se pro každou třídu vytvoří unikátní proxy (potomek originální třídy), ale tato proxy se bude odkazovat na obecný scénář zpožděného nahrávání v našem “deskriptoru”. Při čtení dalších částí článku mějte na paměti, že kód dělá stále to samé, jako námi vytvořená třída OrderProxy výše, jen jsme kód zobecnili tak, abychom si dokázali vynutit zpožděné nahrávání kolekcí ve všech třídách. Vedlejším a nepříjemným důsledkem tohoto zobecnění, jak je tomu asi u každé abstrakce,  je samozřejmě snížená schopnost jen po letmém prolétnutí infrastrukturního kódu očima poznat, oč přesně usilujeme. Výhodou však bude to, že náš deskriptor oddálí zmiňované autodafé vývojáře už jen tím, že dodržuje princip DRY-Don't repeat yourself – místo psaní jen mírně obměněného kódu v každé konkrétní proxy jednorázově vyjádříme náš záměr zpožděně nahrávat kolekce v “deskriptoru” pro generování dynamické proxy.

Mějme třídy Customer, Order a OrderItem. Zajímá nás hlavně to, že třída Customer má kolekci objednávek a třída Order kolekci položek objednávky. Pro všechny kolekce chceme doplnit zpožděné nahrání kolekcí.
Všimněte si také toho, že vlastnosti s kolekcemi jsou virtuální. Stále platí, že dynamická proxy je potomkem naší třídy a musí být schopna přepsat implementaci a doplnit kód pro zpožděné nahrání kolekce stejně, jako jsme přepisovali get akcesor u “manuální” proxy výše.

I když je mnohem zábavnější napsat si podporu pro dynamicky generované proxy sám, ne vždy bychom měli vynalézat na projektu kolo, zvláště když jsme v časovém presu  a navíc pod drábovou knutou nudných projektových manažerů surově lámajících naše vývojářská křídla , a alespoň v tomto článku použijeme výborný a ověřený nástroj pro generování dynamických proxy z projektu Castle. Nejjednodušší způsob přidání knihovny pro generování dynamických proxy spočívá v instalaci přes NuGet. V Powershell konzoli ve Visual studiu zadejte příkaz.

Vytvoření dynamické proxy v Castlu je kupodivu otázkou napsání  jednoho řádku kódu. My služby Castlu zapouzdříme do naší vlastní třídy ProxyEngine.

Do konstruktoru třídy ProxyEngine dostáváme instanci třídy SimpleObjectFactory, kterou si můžete prozatím zjednodušeně představit jako velmi jednoduchou generickou továrnu na výrobu business objektů, která zároveň funguje jako identitní mapa. Její kompletní výpis naleznete níže v tomto článku.

Hlavní je pro nás metoda AddDefaultProxy, která dostává jako první argument typ, pro který má být vytvořena proxy. Tedy předáte-li typový deskriptor objednávky, metoda by měla vyrobit OrderProxy. Druhým argumentem jsou argumenty, které mají být předány konstruktoru naší třídy. Jestliže objednávka vyžaduje v konstruktoru odkaz na své id, vygenerovaná proxy třída garantuje, že jí id bude do konstruktoru předáno.

Teď přichází zajímavá část – vytvoření proxy:

Proměnná m_proxyGenerator je instancí třídy ProxyEngine z Castlu, která představuje výkonné jádro pro generování proxy. Prvním argumentem metody proxyGenerator.CreateClassProxy je typ, pro který chceme proxy vytvořit. Druhý argument typu ProxyGenerationOptions jsou různé volby, které dovolují jemně řídit, jak se bude vytvořená proxy chovat. My zatím potřebujeme jen sdělit, které metody originální (ne proxy) třídy chceme v proxy “přepsat”. Proto jsou ProxyGenerationOptions inicializovány hned v konstruktoru třídy ProxyEngine a je jim předána instance třídy ProxyGenerationHook, která, jak ihned ve výpise uvidíme, vybírá kolekce, u kterých má být podporováno zpožděné nahrání objektů.

Rozhraní IProxyGenerationHook je rozhraní Castlu. Metoda ShouldInterceptMethod z tohoto rozhraní je metoda, kterou Castle používá k rozhodnutí, jaké metody a vlastnosti mají být “přepsány” v dynamické proxy. Třída ProxyGenerationHook v metodě ShouldInterceptMethod říká  - tedy vrací true - , že chceme zachytit všechny get akcesory ( methodInfo.IsSpecialName&& methodInfo.Name.StartsWith(GET_METHOD_NAME_PREFIX), jejichž návratovou hodnotou je kolekce. Přesněji řečeno každá kolekce podporující generické rozhraní ICollection<T> (methodInfo.ReturnType.GetInterface(COLLECTION_NAME) != null). Jiných metod ani vlastností si v tomto článku u tříd  nevšímáme, a proto pro ně z metody ShouldInterceptMethod vrátíme false. Zajímavou metodou v rozhraní IProxyGenerationHook je i metoda NonVirtualMemberNotification, pomocí níž nás Castle informuje, že v originální třídě je nevirtuální metoda – my metodu NonVirtualMemberNotification nevyužíváme, ale mohli bychom do ní snadno doplnit kód, který vyhodí výjimku, jestliže jste Castlem notifikováni, že existuje nevirtuální vlastnost vracející ICollection<T>, protože vaše firemní konvence vyžadují, aby všechny kolekce podporovaly zpožděné nahrávání kolekce.

Nyní jsme již Castlu sdělili, že máme zájem “přepsat” get akcesory kolekcí, ale stále Castle neví,  jakou logiku má do těchto get akcesorů doplnit. Vraťme se k metodě CreateClassProxy. Třetí argument je zřejmý, předáváme argumenty, se kterými má být zavolán konstruktor naší originální třídy. Posledním argumentem metody CreateClassProxy je objekt, který nás zajímá nejvíce – jedná se o tzv. interceptora, který bude použit vždy, když je na proxy použita  metoda/vlastnost, kterou chceme “přepsat”. Stále píšeme obecné řešení zpožděného nahrávání kolekcí, a proto metodě CreateClassProxy předáme interceptora s výmluvným názvem LazyLoadInterceptor. LazyLoadInterceptor je ten “zázračný” typ, který jsem výše popisoval jako obecný deskriptor funkcí, které musí podporovat dynamická proxy pro instanci z každé třídy v business vrstvě.

Náš LazyLoadInterceptor, stejně jako každý jiný interceptor, musí podporovat rozhraní  IInterceptor z Castlu. Rozhraní IInterceptor má jedinou metodu Intercept, kterou Castle zavolá vždy, když je volána metoda/vlastnost, kterou chceme “přepsat”.

Metodě Intercept je předán objekt Invocation, který nese základní informace o volané metodě.Kromě dalších vlastností je vhodné si zapamatovat, že v invocation.Method naleznete objekt MethodInfo  (deskriptor metody) a  v InvocationTarget zase konkrétní instanci, na které je metoda volána. Zdůrazním, že touto konkrétní instancí je v našem případě (dynamický) proxy objekt, ne instance originální třídy.

Zkusme si scénář v metodě Intercept projít. Mějme na paměti, že i když ten kód může vypadat na první pohled děsivě, neřeší nic jiného než ručně napsaná proxy výše. Zkusme se v našem popisu pro názornost zaměřit na konkrétní proxy objektu reprezentujícího zákazníka Josefa Nováka v momentě, kdy je poprvé přistoupeno k jeho kolekci Orders (seznam objednávek), i když kód v LazyLoadInterceptoru funguje analogicky ve všech dalších proxy business tříd v systému.

• Metoda Intercept nejprve na předaném objektu invocation volá metodu Proceed.  Metoda Proceed vyvolá get akcesor originálního objektu a návratovou hodnotu (při prvním volání prázdnou typovou kolekci objednávek) nalezneme ve vlastnosti invocation.ReturnValue. Proč voláme nejprve invocation.Proceed? Protože potřebujeme v interceptoru kolekci, do které u zákazníka můžeme nahrát objednávky, a tuto kolekci stále spravuje instance originální třídy, jak si můžete ověřit ve výpisu třídy Customer.
  
• Jestliže se nejedná o první volání metody, nic neděláme, protože kolekce už musí být naplněna. V proměnné m_inspectedMethods máme názvy vlastností, které jsme již u daného objektu zpracovali.
  
• Jestliže invocation.ReturnValue je null, opět nic dalšího neděláme. Nemáme žádnou kolekci, do které bychom mohli nahrát objednávky.
  
• Do kolekce m_inspectedMethods přidáme název aktuální vlastnosti (Orders), protože jsme ji již začali zpracovávat.
  m_inspectedMethods.Add(invocation.Method.Name);
  
  
• Nejprve potřebujeme zjistit, z jaké třídy pocházejí objekty,  které budeme do kolekce, jejíž data nahráváme, přidávat. U objektu zákazník a kolekce Orders půjde samozřejmě o objekty z třídy Objednávka.
  Type collectionItemType = invocation.Method.ReturnType.GetInterface(COLLECTION_INTERFACE_NAME).GetGenericArguments()[0];
  
• Dohledáme třídu z databázové vrstvy, která nám bude schopna vrátit seznam objednávek pro daného zákazníka.
  Object dbComponent = findDbComponent(collectionItemType);
  Pro účely článku je zvolena jednoduchá jmenná konvence -  rozhraní pro přístup k databázi se jmenují vždy I<Název třídy>DbComponent. Pro objednávku tedy hledáme typ IOrderDbComponent. Pokud db komponentu nenalezneme, nic dalšího nemůžeme dělat.
  
• V nalezené db komponentě musíme najít metodu, která nám vrátí záznamy pro všechny objednávky zákazníka Josefa Nováka. 
  MethodInfo methodInfo = getDbCollectionMethodInfo(dbComponent, invocation.TargetType, collectionItemType);
  Opět je zvolená jmenná konvence, kdy metoda má tvar Get{TypeInCollection}RecordsBy{ParentType}Id" a přijímá jeden argument typu int . V našem scénáři hledáme tedy na db komponentě metodu GetOrderRecordsByCustomerId, která přijímá id “rodičovského” zákazníka. V dalších článcích bych rád ukázal, jak se bez této i dalších dále zmíněných jmenných konvence obejdeme a budeme moci nakonfigurovat zpožděné nahrávání kolekcí přes jakkoli nazvané třídy a metody.
  Stejně jako v předchozím bodě platí, že nenalezneme-li vyhovující metodu, nic dalšího nemůžeme dělat.
  
• Dále u objektu zákazník získáme hodnotu vlastnosti Id, kterou potřebujeme pro vyvolání metody na db komponentě nalezené v předchozím odstavci
    int? objectId = getTargetObjectId(invocation.InvocationTarget);
  
• Zavoláme metodu GetOrderRecordsByCustomerId. Návratovou hodnotou je objekt DataTable, který v našem scénáři obsahuje záznamy všech objednávek patřících Josefu Novákovi.
  DataTable retValues = methodInfo.Invoke(dbComponent, new object[] {objectId}) as DataTable;
  
• Přes pomocnou třídu SimpleObjectFactory, kterou LazyLoadInterceptor vyžaduje v konstruktoru, vytvoříme proxy objekty Objednávek a přidáme je do kolekce Orders zákazníka.
  var targetCollection = invocation.ReturnValue;
  addItemsToCollection(targetCollection, collectionItemType, retValues, invocation);
  Navíc se u každé vytvořené objednávky pokusíme nastavit odkaz na  “rodičovského zákazníka”, přesněji řečeno na proxy zákazníka. Opět je zvolena jmenná konvence, kdy objekt Order musí obsahovat vlastnost nazvanou Customer, jinak k nastavení “rodiče” nejde. Jak jsem již psal výše, v dalších článcích bychom si měli ukázat, jak tyto výchozí jmenné konvence rozšíříme a dovolíme i jejich úplné nahrazení.
  
• Hotovo, kolekce Orders u zákazníka Josefa Nováka je naplněna proxy objekty třídy Order a stejný scénář proběhne i při přístupu ke kolekci Items (položky objednávky) u každé objednávky.

Nyní můžeme vyzkoušet, jestli jsou proxy třídy generovány a hlavně jestli naše úsilí nebylo marné a proxy třídy podporují zpožděné nahrávání kolekce.

Výsledkem by měl být tento výpis, ze kterého je patrné :

• Místo originální třídy jsou používány proxy třídy.
• Kolekce jsou naplněny, i když ve třídách Customer ani Order žádný kód pro nahrání kolekce nemáme.
• Je naplněna kolekce Orders u zákazníka i kolekce Items u každé objednávky.

Následuje slibovaný výpis generické třídy SimpleObjectFactory. 

Třída SimpleObjectFactory podporuje rozhraní SimpleObjectFactory a při vydání objektu:

1. Funguje jako identitní mapa, takže každý objekt je nahrán jen jednou (nyní per process, což se dá snadno změnit).
   
2. Používá záměrně služby “zastaralé” db vrstvy pro nahrání dat každého objektu – vytváření objektů ale deleguje na ProxyEngine.
   
3. Pokusí se nastavit hodnoty jednoduchých vlastností u vytvořených proxy objektů – jestliže se název vlastnosti shoduje s názvem sloupce v datovém zdroji, je vlastnost objektu nastavena na hodnotu sloupečku, která je uložena v řádku  vytaženém z databáze.

Co můžeme udělat dále v dalších článcích, jestliže budete mít zájem:

1. Nebudeme spoléhat na jmenné konvence při plnění kolekci a “rodičovských” vlastností, ale dovolíme nakonfigurovat interceptora tak, abychom mohli spravovat asociace mezi třídami podle konvencí unikátních pro každý projekt, a přitom abychom nemuseli do těchto nízkoúrovňových proxy služeb moc zasahovat. Konfiguraci provedeme nejlépe pomocí fluentního API.
   
2. LazyLoadInterceptor nebude používat stále dokola reflexi pro dohledání typů a metod, ale bude nalezené hodnoty cachovat.
   
3. Budeme schopni podpořit i zpožděné nahrávání “rodičovských” vlastností. Prozatím je “rodičovská” vlastnost nastavena jen při nahrání kolekce – když vytáhnete z databáze jako první objednávku a sáhnete na její vlastnost Customer, vlastnost vám nyní vrátí null!
   
4. Mohli bychom rozšířit proxy třídy o sledování změn vlastností a umožnit u každého objektu uložení změn nebo vrácení změn (undo).
   
5. Zavedeme repozitáře (Repository), které i v hybridní aplikaci sjednotí ve vyšších vrstvách aplikace přístup k objektům, které jsou nahrány přes ORM i k objektům vytaženým z našich stávajících “old school” db/business služeb.
   
6. Místo toho, abychom generovali dynamické proxy vždy po startu aplikace, umoříme jednorázově (pro většinu aplikací stejně zanedbatelnou) režii spojenou s tímto postupem vygenerováním a uložením assembly s dynamickými proxy při prvním spuštění nové verze aplikace. Při dalším spuštění aplikace se již použijí proxy ve vygenerované assembly.

Pro dnešek toho bylo ale myslím dost. Snad jen dodám, že jsem se v tomto článku chtěl vyhnout různým buzzwordům, ale fajnšmekrům potvrdím, co asi sami tuší, že jsme v tomto článku zavítali do hájemství AOP - aspektově orientovaného programování.

Celý projekt si můžete stáhnout, nejlépe přes Mercurial (hg). Součástí zdrojových kódů je i jednoduchá třída napodobující rozhraní tradičních “db komponent” pro přístup do databáze a zpřístupňující data v Datasetu.

Update 25. 2.2011: Tak chyba potvrzena EF týmem. Jedná se skutečně o chybu, která je částečně popsána v known issues.

Diego B Vega : @Rene Stein: Thanks for reporting this and for the repro. What you describe seems to be a bug in TPC mapping that we are already aware of and that we are planning to fix in the upcoming EF 4.3.1. Please take a look at the list of known issues above for more information.

Jedná se tedy o chybu, kterou někdo zmínil i  v komentářích. Zarážející ale je, že k chybě “chybí sloupec v databázi” se dostanete teprve tehdy, kdy vygenerujete databázi s jiným než požadovaným schématem, odchytnete výjimku při dotazování a podíváte se na popisek vnořené výjimky. V “known issues” EF by spíš podle mě mělo být  - ve verzi 4.3 se vám ani nepodaří vygenerovat databázi s TPC mapováním dědičnosti a volání metody MapInheritedProperties  při konfiguraci entit je jen zbytečná dekorace v kódu a cvičení v marnosti.

Mohl by prosím někdo ověřit, že jsem buď udělal nějakou triviální chybu při mapování, anebo potvrdit mé podezření, že je EF Code First v poslední verzi 4.3 natolik prolezlý chybami,  že v něm nefunguje ani tento triviální scénář.

Problém se snažím reprodukovat na tomto kódu.

Mám třídy Base a Derived. Jejich role asi vysvětlovat nikomu nemusím.

Snažím se pro mapování třídy Derived do databáze použít v db kontextu strategii TPC – table per (concrete) class (metoda MapInheritedProperties). 

Po spuštění se aplikace vytvoří databáze se dvěma tabulkami. Struktura databáze ale odpovídá TPT strategii pro mapování dědičnosti:

Tabulka Base má sloupce Id a BaseProperty, tabulka Derived Id a Note. Volání MapInheritedProperties je tedy zcela ignorováno.

Schizofrenní Entity Framework se beze všech skrupulí snaží dohledat v tabulce Derived sloupec BaseProperty (TPC mapování), což pochopitelně skončí výjimkou při vykonávání dotazu, protože se jiná část jeho vícečetné osobnosti složené z nespolupracujících spoluautorů EF rozhodla při generování databáze, že TPT je pro každého aplikačního vývojáře vždycky jasná volba.

A protože perverzních projevů EF se při pátečním večeru nelze nabažit, tak tady je skript pro založení databáze, který jsem vytáhl z podkladového ObjectContextu a který by měl mapovat podle TPC, což se ale nestane, protože je proti databázi spuštěn skript zcela jiný.

Projekt s reprodukcí problému ke stažení.

Několik lidí mi psalo na email, že by chtěli demo z první přednášky na MS Festu.

Zde je:

http://jdem.cz/sxs63

Podrobné informace, na které nebyl na přednášce čas, naleznete v sérii článků Tipy pro Windows Phone 7 aplikace v sekci o WP7 aplikacích.

Asi nemusím zdůrazňovat, že jde o demo, tedy kód nemusí mít produkční kvalitu, za nic neručím a určitě ke kódu není poskytována žádná podpora.

Dnes jsem měl dvě přednášky na MS Festu.

Vývoj WP 7 aplikací pro pokročilé

Strasti a slasti vývoje wp7 aplikací. I Mango chutná hořko sladce.

Prezentace z přednášek naleznete níže.

Chci poděkovat lidem, kteří MS Fest připravují (klobouk dolů, v jakém počtu to zvládnou) a kteří mě oslovili a dovolili mi dnes přednášet. MS Fest se koná ještě zítra, pokud můžete, vyražte. Třeba přednášky o WCF RIA Services, PRISMu nebo přednáška o psaní testovatelného kódu budou určitě stát za výlet do Prahy.

Mně se jen potvrdilo, že na odbornou přednášku (ta první) je jedna hodina málo a na bulvární přednášku (ta druhá) až moc.

Jsem moc rád, že jsem viděl známé tváře a že jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Omlouvám se těm, kteří se ke mně ani o poslední přestávce nedostali, nebylo v mých silách jít ke každému  a zodpovědět všechny dotazy. A děkuji i za hromadné odpolední follow na twitteru, sice nevím, co to přesně znamená, ale to neznačí, že si toho nevážím.

Také chci poděkovat pánovi z Nokie (omlouvám se, neslyšel jsem v tomu hluku vaše jméno),  díky kterému jsem si na přednášce procvičil asertivní chování.

Pár dalších postřehů, abych nemusel odpovídat jednotlivě na Twitteru a na G+:

1. Názory na druhou přednášku se liší, což se dalo čekat. Třeba https://twitter.com/#!/WindMobiDown/status/140475583082663936 X https://plus.google.com/104228058858941704434/posts/RxgW6HUtsib
   Takže malý komentář: Když jsem nabízel témata pro MS Fest, bylo zřejmé, že nebudu chválit. Na webu se dá dohledat dost mých vyjádření k WP7, ze kterých plyne, že ze současné podoby WP7 nejsem nadšený. Také jsem si uvědomoval, že na MS Fest se přednáška nemusí hodit – jedná se o akci zaštiťovanou Mícrosoftem a ani předpokládaní účastníci MS Festu nemusí být nadšeni. Ještě během podzimu jsem tyto své pochyby konzultoval s jedním z pořadatelů, s Tomášem Hercegem, ale shodli jsme se, že Microsoft určitě pár nekorektních slov na svou adresu přežije. Orel much nelapá a Microsoft podle mě nikdy moc přecitlivělý na kritiku nebyl. 
   
   
2. Přednášku jsem 3x přepracoval, většinu věcí vyházel a nakonec jsem ji nechal v nevážné podobě. I jsem avizoval, jak jsou přednášky postaveny, abych lidi odradil.
   
   https://twitter.com/#!/renestein/status/140185759683575808
   
   https://twitter.com/#!/renestein/status/139983752788049920
   
   
   
3. Kdybych měl mít jen tu druhou přednášku na MS Festu a nebyla mi schválena první přednáška, ani ta druhá by nezazněla. Neměla by smysl. Počítal jsem s tím, že na obou přednáškách budou stejní lidé a že po přednášce, která o WP7 pojednává s plnou vážností, přijmou i tu, u které je i doprovodná prezentace zcela jiná. Na začátku jsem také zmínil, že kromě faktů k API WP7 pronesu subjektivní postřehy, nekorektní poznámky a domněnky, které mohou účastníci ignorovat. A uváděná fakta, jestliže mají lepší informace,  opravit.  Skoro na konci prezentace jsou v kontrapozici můj sarkastický pesimistický výrok a nadšený (nadsazený?) výrok Radka Hulána – i to jsem považoval za jasný signál, že prezentace je názorově jednostranná (kdo zná Radka, pochopil) a korektivem k ní byla první přednáška.
   
   
4. Pokud to zaniklo, tak leitomotivem druhé přednášky bylo:”Otravujme jako vývojáři Microsoft, ať nám ve WP7 nehází drobky ze stolu, ale poskytne nám servis, na který jsme zvyklí.”
   

A ještě. Záznam z mých přednášek nebude. Bohužel informace o natáčení byla rozesílána až tento týden, navíc jsem  před přechodem na nový notebook a nechtěl jsem riskovat, že na můj již tak zkoušený stávající notebook nainstaluju nějaký SW, o kterém moc nevím. Mám špatnou zkušenost z instalace nějakého prezentačního SW, který mi na inhouse kurzu poté nedovolil přepnout výstup na projektor. Na veřejné a jen hodinové přednášce by to mohl být ještě větší průšvih. Ani mi to ale moc nevadilo, protože během tohoto podzimu se neustále potýkám se ztrátou hlasu a dalšími radostmi, takže jsem se bál, že můj výkon dotčený soustředěním na namáhané hlasivky bude navíc ještě zvěčněn na nějakém videu.

Díky, že jste přišli!:)

Pozvánka na mé kurzy na blogu trochu zapadla, a protože tento týden dvě firmy zvolily raději inhouse variantu kurzu, a tím se uvolnila místa na veřejných kurzech, i když předtím jsme museli na začátku srpna některé zájemce o veřejné kurzy OOP 0 a OOP 1 odmítat, dávám i pro další zájemce znovu odkaz na pozvánku.

Dnes na twitteru David Grudl odkázal na debatu, která se týká vlastností v PHP. O vlastnostech v PHP mluvit nechci, ale v tomto  příspěvku se chci dotknout některých “dogmat”, které se ozývají stále častěji a které byly použity jako univerzální kladivo na oponenty  i v odkazované diskuzi.

Jedno zvláštní dogma se týká principu jedné odpovědnosti třídy (Single responsibility principle). Tento princip říká, že třída by měla mít jednu přesně vymezenou odpovědnost, která je v souladu s jejím názvem. I když na první přečtění se tento princip zdá neproblematický, dá se zneužít jako univerzální kladivo. Dogmatici mi říkali, že jedna odpovědnost si vynucuje, aby třída vždy měla právě jednu metodu, která tuto odpovědnost realizuje. Není nad přehledný svět objektových dogmatiků, kde objekt je jen stupidní kontajner na jednu (de facto globální?) funkci.

Dogmatiky tohoto zvláštního ražení  zanedbejme jako ztracené případy a SRP obohaťme o další vysvětlení, které říká, že třída by měla mít jen jeden důvod ke změně. Tento princip je užitečný v tom, se snaží z aplikací odstranit všemocné božské (God) objekty, které mnohdy už svým názvem signalizují, že řeší spoustu věcí. UniversalOrderAndInvoiceProcessor oznamuje, že se bude měnit nejen, když se změní zpracování objednávek, ale také když se změní zpracování faktur. Jednoduché, což? Proč o tomhle jednoduchém principu vůbec dále mluvit?

V diskuzi se o SRP mluví (viz i příspěvky níže), ale diskutující tam ve  své argumentaci používají něco, čemu na kurzech u SRP říkám falešné alternativy.

Mějme stejně jako v diskusi svou třídu Image, která nese informace o obrázku. Obrázek chceme uložit.

Varianta 1, kdy obrázek nese informace a současně nabízí metodu Save, ve které uloží data do souboru.

Co je v diskuzi vyčítáno této třídě? Porušuje princip jedné odpovědnosti, protože podle některých (Jiří Knesl, Ondřej Mirteš)  řeší dvě věci najednou – nese data o obrázku a současně data ukládá. Souhlasím, že jde o porušení SRP, ale hlavním důvodem je to, že metoda Save je napsána tak,  že třídu Image ukládáme vždy do souboru. Co když budeme chtít třídu Image uložit do nějakého “response” streamu na webovém serveru, nebo uložit přímo do databáze? Tuto třídu skutečně budeme měnit ze dvou důvodů – jednou, když přidáme nebo odebereme informace o obrázku a také, když budeme chtít ukládat obrázek do databáze, musíme rozšířit stávající metodu Save, což povede k tomu, že metoda bude mít v sobě nějaký podivný switch a  bude trpět smíšenou odpovědností, protože bude dělat několik věcí najednou,  nebo můžeme přidat novou samostatnou metodu SaveToDb.

Jedinou (!?) alternativou v diskuzi k tomuto postupu je vyvedení odpovědnosti za ukládání do různých úložišť do samostatných objektů, které mohou být  skryty za jednotným rozhraním.

Toto řešení důsledně separuje odpovědnosti, navíc je velmi snadné přidat další implementaci rozhraní IImagePersistor, např. DbPersistor, který data uloží do databáze. Už v diskuzi Jakub Vrána ale upozorňuje na to, že se mu nelíbí, jak se řešení komplikuje pro uživatele-vývojáře, který s třídami bude pracovat, protože tento vývojář musí vědět, že existuje nějaký IImagePersistor/FilePersistor odpovědný za uložení dat. Třída Image nestačí k tomu, abyste dokázali vygenerovat data obrázku a uložit je, což může být ve vaší knihovně častý scénář. Také bych rád poprvé v tomto článku připomněl princip OOP, ke kterému se za chvíli vrátím, že objekt představuje jednotu svého stavu a chování, které je pro tento stav definováno.

Psal jsem o falešných alternativách, můžeme najít i jiná řešení. Co ponechat metodu Save ve třídě Image, ale z třídy Image udělat tzv kompozitor - objekt, který skládá své chování tak, že využívá další pomocné objekty, na kterých závisí, a nabízí intuitivní rozhraní pro klienty.

Odpovědnosti jsou stále separovány a dokonce třída Image, náš kompozitor, dodržuje pravidlo, které říká, že kompozitor by měl být jednodušší než suma funkcí jeho pomocných objektů.  Klient třídy Image nemusí pracovat přímo s třídou FilePersistor, a přitom nemáme kód pro ukládání do souboru přímo ve třídě Image. Problém je, že metoda Save třídy Image vždy vytváří FilePersistor. Klient třídy Image si nemůže vyžádat to námi dříve zmiňované ukládání obrázku do databáze, a navíc třída Image závisí na jedné konkrétní třídě FilePersistor, u níž přímo volá konstruktor. V třídě Image mixujeme vytváření grafu spolupracujících objektů se samotným použitím pomocných objektů. Opět jde o dvě odpovědnosti, které bychom měli oddělit – SRP, nezapomeňme.

Nejprve ale zkusme vyřešit problém s tím, že klient nemůže ukládat data do databáze, protože třída Image ukládá data vždy do souboru.

Jednoduše přidáme další variantu metody, která přijímá odkaz na IImagePersistor, v našem případě třeba na DbPersistor. Původní metoda Save bez argumentů řeší ukládání do souboru. Ukládání do souboru je nejčastější scénář, který je zvolen jako výchozí. Stále ale tady máme problém s tím, že v metodě Save konstruujeme "natvrdo" FilePersistor. A navíc naše API klientům trochu lže. V podtextu klientovi sděluje, že výchozí metoda Save nemá žádné další závislosti, i když z implementace, !a jen z implementace!,  je zřejmé, že jsme závislí na přítomnosti třídy FilePersistor. Poznámka: V C# 4 můžeme použít volitelné argumenty u jedné metody, ale na principu této varianty řešení se moc nemění.

Zkusme naše prozatím ulhané API vylepšit a dodržet SRP.  Oddělme nyní konstrukci pomocných objektů, na kterých závisíme, od jejich použití v metodě Save.

Objekt Image si nyní v konstruktoru vynucuje předání IIMagePersitoru. Když klient IImagePersistor nepředá, objekt nezvznikne – sám konstruktor garantuje, že buď objekt Image má vyplněny všechny závislosti, nebo vůbec nevznikne. Vytvořili jsme konstruktor, který může použít a automaticky naplnit DI kontajner, nebo různé abstraktní továrny registrované v DI kontajneru  apod. DI kontajner je přesně tím objektem, který by měl být v aplikaci odpovědný za konstrukci grafu objektů, v metodě Save objektu Image injektovaný IImagePersistor jen používáme. SRP v praxi.

Možný že ale v tomto případě je injektování závislostí přes konstruktor moc striktní. Co když nám skutečně vyhovuje, že můžeme bez DI kontajneru vytvořit objekt Image, který bude data ukládat do souboru. Pak můžeme využít injektování přes vlastnosti, kdy příslušnou vlastnost po vzniku objektu vyplníme rozumnou výchozí hodnotou – v našem případě instancí FilePersistoru. Poté ale platí, že třídu Image stále částečně zatěžujete konstrukcí objektů…
U většiny DI kontajnerů je preferováno injektování závislostí přes konstruktory, všechny, které znám,  si ale poradí ale i s injektováním závislostí přes vlastností a u MEFu bych řekl, že injektování závislostí pomocí vlastností hrají prim.

Všechny tyto varianty mají své výhody a nevýhody a asi nemusím zdůrazňovat, že ani jedna není univerzálním kladivem. Varianty s injektováním závislostí (konstruktor, metoda, vlastnost) jsou samozřejmě mnohem lépe testovatelné.

Dokážu přidat i další příklady, ale chtěl jsem,  abyste viděli, že SRP není ani nesmysl, ale ani princip, který by, podobně jako to zaznělo v diskuzi, sděloval – existují jen dvě alternativy, jak rozdělovat odpovědnosti, a ZROVNA TA TVOJE JE ŠPATNĚ.

A poslední  poznámka:

Jiřé Knesl také v diskuzi uvedl: “ objekt buďto data reprezentuje (pak má settery/gettery), nebo vykonává činnost (pak dostane data parametry)”. Tohle je podle mě  postoj blízký hlavně některým Javistům, o čemž svědčí i podle mého soudu schematický a nevěrohodný článek, který se zabývá vlastnostmi v Javě a na který se J. Knesl odkazuje. Znovu připomínám, že objekt představuje jednotu svého stavu a chování, které je pro tento stav definováno.  Objekt, který má jen gettery a settery, je ”krabičkou na data”, pouhou strukturou známou i z neobjektových jazyků, a když má objekt jen metody, tak jde o (v mnoha případech skutečně globální) funkce/procedury, které prefixujeme názvem proměnné/třídy. V diskuzi to myslím nezaznělo, ale když někdo razí tuto drastickou separaci chování od samotných dat, často dodává, že takto je to přece definováno Evansem, tedy autoritou,  v kanonické knize o Domain Driven Designu. Když se ptám, kde o tom Evans mluví, dozvím se, že Evans má objekty, které mají svůj stav (vlastnosti)  a s objekty pracují speciální business-doménové služby (chování). I když mám vůči DDD spoustu výhrad, zde Evanse špatně interpretují – Evans by model, kde objekty mají jen stav a nemají žádné chování, nazval anemickým modelem – izolovaná data podepřená berličkami nesouvisejících globálních funkcí. Business služby jsou, zjednodušeně řečeno, určeny pro zapsání složitější business logiky, na které spolupracuje více objektů a žádný participující objekt není sám o sobě přirozeným kandidátem, do kterého by bylo vhodné logiku situovat.

Zde bych mohl pokračovat dále k rozdělení objektů v DDD, ke skutečnému významu vlastností u objektu, co říká princip “tell, don't ask”, ale už teď mi původně krátký komentář k SRP a DDD až moc nabobtnal. Když budete mít zájem o další naznačená témata, napište prosím komentář k článku.

Dostal jsme dotaz, jak si poradit s odstraňováním chyb u starší a rozsáhlé aplikace. Když jsem odepisoval, uvědomil jsem si, že sepisuju jakési “triviální  desatero vývoje”", které se snažím už dlouhou dobu svému okolí vtloukat dohlavy. I když jde o triviální zásady, budu příště odkazovat raději na tento příspěvek, než abych vše opakoval pokaždé znovu. Jméno firmy je v textu nahrazenou souslovím “anonymní firma”.

“Zdravím,
to je na hodně dlouhý příspěvek.
Alespoň tedy:

1) Je nutné zrušit umělou hranici mezi vývojáři a testery. Žádná výměna informací přes šéfy oddělení nebo pověřené osoby.

2) Na každou objevenou chybu musí být napsán automatický test, který zajistí, že chyba neprobublá do dalších releasů. Bez toho žádné organizační opatření nefunguje. Bez napsaného testu se chyba nepovažuje za odstraněnou, ale jen za náhodou se nyní neprojevující.

3) Vytvořit malé sebeorganizující týmy odpovědné za určitou část projektu (nastálo, nebo do dalšího releasu). V čele team leader, který garantuje kvalitu. Team leader je k dispozici i testerům a řeší nesrovnalosti v analýze a systémovém designu. S dalšími team leadery řeší problémy integrace různých částí projektu. Team leader ale stále většinu času kóduje, není to embryo vychovávané pro střední management.

4) Je potřeba postupně napsat velké množství automatických testů (unit, integrační, akceptační) tak, aby se testeři věnovali hlavně novým záležitostem v releasu a aby vývojáři ani testeři nebyli obětí "ručně prováděných" regresních testů, které mají formu nikdy nekončícího debugování. Tím se i zkrátí doba, kterou "anonymní firma" nutně musí trávit opakovaným debugováním a "ručním" nalézáním příčin chyb. Automatizované testy představují práci, která se na projektech vyplatí, a navíc jde i o mnohem levnější řešení problému, než nabírání dalších a dalších testerů.

5) Nedávat žádné fixní odhady na odstranění chyb ani nikoho exkluzivně nealokovat jen na odstraňování chyb. Vývojář není a přes různé manažerské poučky ani nebude anonymní zdroj, který sebereme z jiného projektu, posadíme k aplikaci, kterou nezná, ale u které dostane befelem, že za jednu normohodinu musí odstranit 20 bugů. Tato kouzla fungují jenom v Excelu. V reálném světě vývojář těch 20 bugů neodstraní, ani když ho posadíte do open space, který  je oblepen motivačním majstrštykem vytisknutým z PowerPointu nejlepším absolventem MBA.

Pokud se objeví chyba, chopí se jí člověk, který za danou oblast odpovídá (konflikty přinejhorším vyřeší team leadeři). Vývojář neustále čte a refaktorizuje kód, pokud možno ihned také odstraňuje chyby . A jsme opět u testů - dokud ty automatizované testy mít nebudete, vývojáři do kódu raději nezasahují, protože nevědí, kde všude se změna projeví a raději neriskují další možnou příčinu pádu aplikace po nasazení u zákazníka. A psát použitelné, ne jen formální-švejkovské testy, kdy se hodnotí "jen code coverage", se musí všichni vývojáři naučit a nějakou dobu to zabere.

Mám zkušenost s 12 let starou aplikací psanou původně pro VB, poté čátečně přepsanou na .Net Framework,  která byla po 9 letech postupně obalena testy, a ani dnes sice nejde o žádnou vývojářskou lahůdku, ale pracuje se na ní beze strachu, co při každé změně v aplikaci zničíme. Nic jiného než to, co píšu výše, se mi neosvědčilo.

A pak další záležitosti jako (nutné) bonbonky:

• Neztrácet čas “mergováním” změn v něčem tak zastaralém a nepohodlném jako je Subversion. V Mercurialu (GITu) je propagace změn z vývojové větve do hlavní (a zpět) otázka chvíle. V Subversion ani TFS jsem po pár zkušenostech raději moc "branchů" nedělal.
  
• Automatické buildy spojené s již napsanými testy.
  
• Automatické nasazení nové verze aplikace, aby testeři nemuseli pátrat, kde seženou novou verzi a také, aby nasazení do produkčního prostředí neznamenalo 3denní práci party lidí, kteří se metodou pokus-omyl snaží dostat aplikaci do použitelného stavu u zákazníka.
  
• Alespoň u nováčků code review, abyste rychle odstranili jejich špatné návyky.
  
• Statická analýza kódu.

A dovolím si jednu soukromou poznámku k "anonymní firmě" - pokud možno zredukovat/vyhodit všechny těžkotonážní, neskutečně drahé a pro vývojáře zabijácké nápady se zavedením nejhorší možné formy vodopádu  - analýza->samostatný systémový design->vývoj->testy, v jehož bludném pádu se bude produkovat množství dokumentů, navíc rychlokvašenými analytiky/designery, v mizerné kvalitě a bez vazby na skutečné potřeby projektu. Analýza a systémový design jsou fáze projektu, které pomáhají jen do doby, než se jich chytí nějaký exot, který nikdy žádnou aplikaci nevyvíjel a který si myslí, že analytická práce spočívá ve štosování nahodilých myšlenek zákazníka do příslušné šablony pro use case. Což je dle mých zkušeností většina “čistých”, míněno vývojem nedotčených, analytiků na pracovním trhu.