Aktualizace 4. 12. 2012 – kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1 je zcela obsazen.

Opět bych vás rád pozval mé kurzy. Jak jste si asi všimli, tento rok “podzimní” termíny kurzů vyhlašuju kvůli různým peripetiím o něco později, takže místo podzimu se s některými z vás uvidím netradičně až v zimě. Snad to nevadí.

Také již tradičně připomenu, že je možné si objednat inhouse (ve vaší firmě uskutečněnou) variantu těchto kurzů i se domluvit na zcela jiné osnově vystavěné z témat, o kterých něco vím a jejichž výběr naleznete na mých stránkách. Všechny dotazy k veřejným i inhouse kurzům rádi zodpovíme na emailu rene@renestein.net (můj email) nebo na emailu petra@renestein.net (Petra Steinová, která rychleji a lépe než já odpoví na dotazy týkající se organizace veřejných i inhouse kurzů).

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1  - kurz je obsazen

Datum konání kurzu: 10. - 12. 12. 2012

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

FAQ - často kladené dotazy ke kurzům

Veřejný kurz Základy objektově orientovaného návrhu a vývoje (UML 0)

Datum konání kurzu: 14. - 16. 1. 2013

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

FAQ  - často kladené dotazy ke kurzům

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 2

Datum konání kurzu:  21. - 23. 1. 2013

Místo konání:

Školící středisko Tutor

U Půjčovny 2
110 00 Praha 1

Po celý den máme k dispozici wifi připojení a samozřejmě také teplé a studené nápoje. V ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu

Výběr z ohlasů na kurzy

FAQ - často kladené dotazy ke kurzům

Těším se na shledání na kurzu.

Pozvánka na mé kurzy na blogu trochu zapadla, a protože tento týden dvě firmy zvolily raději inhouse variantu kurzu, a tím se uvolnila místa na veřejných kurzech, i když předtím jsme museli na začátku srpna některé zájemce o veřejné kurzy OOP 0 a OOP 1 odmítat, dávám i pro další zájemce znovu odkaz na pozvánku.

Dnes na twitteru David Grudl odkázal na debatu, která se týká vlastností v PHP. O vlastnostech v PHP mluvit nechci, ale v tomto  příspěvku se chci dotknout některých “dogmat”, které se ozývají stále častěji a které byly použity jako univerzální kladivo na oponenty  i v odkazované diskuzi.

Jedno zvláštní dogma se týká principu jedné odpovědnosti třídy (Single responsibility principle). Tento princip říká, že třída by měla mít jednu přesně vymezenou odpovědnost, která je v souladu s jejím názvem. I když na první přečtění se tento princip zdá neproblematický, dá se zneužít jako univerzální kladivo. Dogmatici mi říkali, že jedna odpovědnost si vynucuje, aby třída vždy měla právě jednu metodu, která tuto odpovědnost realizuje. Není nad přehledný svět objektových dogmatiků, kde objekt je jen stupidní kontajner na jednu (de facto globální?) funkci.

Dogmatiky tohoto zvláštního ražení  zanedbejme jako ztracené případy a SRP obohaťme o další vysvětlení, které říká, že třída by měla mít jen jeden důvod ke změně. Tento princip je užitečný v tom, se snaží z aplikací odstranit všemocné božské (God) objekty, které mnohdy už svým názvem signalizují, že řeší spoustu věcí. UniversalOrderAndInvoiceProcessor oznamuje, že se bude měnit nejen, když se změní zpracování objednávek, ale také když se změní zpracování faktur. Jednoduché, což? Proč o tomhle jednoduchém principu vůbec dále mluvit?

V diskuzi se o SRP mluví (viz i příspěvky níže), ale diskutující tam ve  své argumentaci používají něco, čemu na kurzech u SRP říkám falešné alternativy.

Mějme stejně jako v diskusi svou třídu Image, která nese informace o obrázku. Obrázek chceme uložit.

Varianta 1, kdy obrázek nese informace a současně nabízí metodu Save, ve které uloží data do souboru.

Co je v diskuzi vyčítáno této třídě? Porušuje princip jedné odpovědnosti, protože podle některých (Jiří Knesl, Ondřej Mirteš)  řeší dvě věci najednou – nese data o obrázku a současně data ukládá. Souhlasím, že jde o porušení SRP, ale hlavním důvodem je to, že metoda Save je napsána tak,  že třídu Image ukládáme vždy do souboru. Co když budeme chtít třídu Image uložit do nějakého “response” streamu na webovém serveru, nebo uložit přímo do databáze? Tuto třídu skutečně budeme měnit ze dvou důvodů – jednou, když přidáme nebo odebereme informace o obrázku a také, když budeme chtít ukládat obrázek do databáze, musíme rozšířit stávající metodu Save, což povede k tomu, že metoda bude mít v sobě nějaký podivný switch a  bude trpět smíšenou odpovědností, protože bude dělat několik věcí najednou,  nebo můžeme přidat novou samostatnou metodu SaveToDb.

Jedinou (!?) alternativou v diskuzi k tomuto postupu je vyvedení odpovědnosti za ukládání do různých úložišť do samostatných objektů, které mohou být  skryty za jednotným rozhraním.

Toto řešení důsledně separuje odpovědnosti, navíc je velmi snadné přidat další implementaci rozhraní IImagePersistor, např. DbPersistor, který data uloží do databáze. Už v diskuzi Jakub Vrána ale upozorňuje na to, že se mu nelíbí, jak se řešení komplikuje pro uživatele-vývojáře, který s třídami bude pracovat, protože tento vývojář musí vědět, že existuje nějaký IImagePersistor/FilePersistor odpovědný za uložení dat. Třída Image nestačí k tomu, abyste dokázali vygenerovat data obrázku a uložit je, což může být ve vaší knihovně častý scénář. Také bych rád poprvé v tomto článku připomněl princip OOP, ke kterému se za chvíli vrátím, že objekt představuje jednotu svého stavu a chování, které je pro tento stav definováno.

Psal jsem o falešných alternativách, můžeme najít i jiná řešení. Co ponechat metodu Save ve třídě Image, ale z třídy Image udělat tzv kompozitor - objekt, který skládá své chování tak, že využívá další pomocné objekty, na kterých závisí, a nabízí intuitivní rozhraní pro klienty.

Odpovědnosti jsou stále separovány a dokonce třída Image, náš kompozitor, dodržuje pravidlo, které říká, že kompozitor by měl být jednodušší než suma funkcí jeho pomocných objektů.  Klient třídy Image nemusí pracovat přímo s třídou FilePersistor, a přitom nemáme kód pro ukládání do souboru přímo ve třídě Image. Problém je, že metoda Save třídy Image vždy vytváří FilePersistor. Klient třídy Image si nemůže vyžádat to námi dříve zmiňované ukládání obrázku do databáze, a navíc třída Image závisí na jedné konkrétní třídě FilePersistor, u níž přímo volá konstruktor. V třídě Image mixujeme vytváření grafu spolupracujících objektů se samotným použitím pomocných objektů. Opět jde o dvě odpovědnosti, které bychom měli oddělit – SRP, nezapomeňme.

Nejprve ale zkusme vyřešit problém s tím, že klient nemůže ukládat data do databáze, protože třída Image ukládá data vždy do souboru.

Jednoduše přidáme další variantu metody, která přijímá odkaz na IImagePersistor, v našem případě třeba na DbPersistor. Původní metoda Save bez argumentů řeší ukládání do souboru. Ukládání do souboru je nejčastější scénář, který je zvolen jako výchozí. Stále ale tady máme problém s tím, že v metodě Save konstruujeme "natvrdo" FilePersistor. A navíc naše API klientům trochu lže. V podtextu klientovi sděluje, že výchozí metoda Save nemá žádné další závislosti, i když z implementace, !a jen z implementace!,  je zřejmé, že jsme závislí na přítomnosti třídy FilePersistor. Poznámka: V C# 4 můžeme použít volitelné argumenty u jedné metody, ale na principu této varianty řešení se moc nemění.

Zkusme naše prozatím ulhané API vylepšit a dodržet SRP.  Oddělme nyní konstrukci pomocných objektů, na kterých závisíme, od jejich použití v metodě Save.

Objekt Image si nyní v konstruktoru vynucuje předání IIMagePersitoru. Když klient IImagePersistor nepředá, objekt nezvznikne – sám konstruktor garantuje, že buď objekt Image má vyplněny všechny závislosti, nebo vůbec nevznikne. Vytvořili jsme konstruktor, který může použít a automaticky naplnit DI kontajner, nebo různé abstraktní továrny registrované v DI kontajneru  apod. DI kontajner je přesně tím objektem, který by měl být v aplikaci odpovědný za konstrukci grafu objektů, v metodě Save objektu Image injektovaný IImagePersistor jen používáme. SRP v praxi.

Možný že ale v tomto případě je injektování závislostí přes konstruktor moc striktní. Co když nám skutečně vyhovuje, že můžeme bez DI kontajneru vytvořit objekt Image, který bude data ukládat do souboru. Pak můžeme využít injektování přes vlastnosti, kdy příslušnou vlastnost po vzniku objektu vyplníme rozumnou výchozí hodnotou – v našem případě instancí FilePersistoru. Poté ale platí, že třídu Image stále částečně zatěžujete konstrukcí objektů…
U většiny DI kontajnerů je preferováno injektování závislostí přes konstruktory, všechny, které znám,  si ale poradí ale i s injektováním závislostí přes vlastností a u MEFu bych řekl, že injektování závislostí pomocí vlastností hrají prim.

Všechny tyto varianty mají své výhody a nevýhody a asi nemusím zdůrazňovat, že ani jedna není univerzálním kladivem. Varianty s injektováním závislostí (konstruktor, metoda, vlastnost) jsou samozřejmě mnohem lépe testovatelné.

Dokážu přidat i další příklady, ale chtěl jsem,  abyste viděli, že SRP není ani nesmysl, ale ani princip, který by, podobně jako to zaznělo v diskuzi, sděloval – existují jen dvě alternativy, jak rozdělovat odpovědnosti, a ZROVNA TA TVOJE JE ŠPATNĚ.

A poslední  poznámka:

Jiřé Knesl také v diskuzi uvedl: “ objekt buďto data reprezentuje (pak má settery/gettery), nebo vykonává činnost (pak dostane data parametry)”. Tohle je podle mě  postoj blízký hlavně některým Javistům, o čemž svědčí i podle mého soudu schematický a nevěrohodný článek, který se zabývá vlastnostmi v Javě a na který se J. Knesl odkazuje. Znovu připomínám, že objekt představuje jednotu svého stavu a chování, které je pro tento stav definováno.  Objekt, který má jen gettery a settery, je ”krabičkou na data”, pouhou strukturou známou i z neobjektových jazyků, a když má objekt jen metody, tak jde o (v mnoha případech skutečně globální) funkce/procedury, které prefixujeme názvem proměnné/třídy. V diskuzi to myslím nezaznělo, ale když někdo razí tuto drastickou separaci chování od samotných dat, často dodává, že takto je to přece definováno Evansem, tedy autoritou,  v kanonické knize o Domain Driven Designu. Když se ptám, kde o tom Evans mluví, dozvím se, že Evans má objekty, které mají svůj stav (vlastnosti)  a s objekty pracují speciální business-doménové služby (chování). I když mám vůči DDD spoustu výhrad, zde Evanse špatně interpretují – Evans by model, kde objekty mají jen stav a nemají žádné chování, nazval anemickým modelem – izolovaná data podepřená berličkami nesouvisejících globálních funkcí. Business služby jsou, zjednodušeně řečeno, určeny pro zapsání složitější business logiky, na které spolupracuje více objektů a žádný participující objekt není sám o sobě přirozeným kandidátem, do kterého by bylo vhodné logiku situovat.

Zde bych mohl pokračovat dále k rozdělení objektů v DDD, ke skutečnému významu vlastností u objektu, co říká princip “tell, don't ask”, ale už teď mi původně krátký komentář k SRP a DDD až moc nabobtnal. Když budete mít zájem o další naznačená témata, napište prosím komentář k článku.

Dostal jsme dotaz, jak si poradit s odstraňováním chyb u starší a rozsáhlé aplikace. Když jsem odepisoval, uvědomil jsem si, že sepisuju jakési “triviální  desatero vývoje”", které se snažím už dlouhou dobu svému okolí vtloukat dohlavy. I když jde o triviální zásady, budu příště odkazovat raději na tento příspěvek, než abych vše opakoval pokaždé znovu. Jméno firmy je v textu nahrazenou souslovím “anonymní firma”.

“Zdravím,
to je na hodně dlouhý příspěvek.
Alespoň tedy:

1) Je nutné zrušit umělou hranici mezi vývojáři a testery. Žádná výměna informací přes šéfy oddělení nebo pověřené osoby.

2) Na každou objevenou chybu musí být napsán automatický test, který zajistí, že chyba neprobublá do dalších releasů. Bez toho žádné organizační opatření nefunguje. Bez napsaného testu se chyba nepovažuje za odstraněnou, ale jen za náhodou se nyní neprojevující.

3) Vytvořit malé sebeorganizující týmy odpovědné za určitou část projektu (nastálo, nebo do dalšího releasu). V čele team leader, který garantuje kvalitu. Team leader je k dispozici i testerům a řeší nesrovnalosti v analýze a systémovém designu. S dalšími team leadery řeší problémy integrace různých částí projektu. Team leader ale stále většinu času kóduje, není to embryo vychovávané pro střední management.

4) Je potřeba postupně napsat velké množství automatických testů (unit, integrační, akceptační) tak, aby se testeři věnovali hlavně novým záležitostem v releasu a aby vývojáři ani testeři nebyli obětí "ručně prováděných" regresních testů, které mají formu nikdy nekončícího debugování. Tím se i zkrátí doba, kterou "anonymní firma" nutně musí trávit opakovaným debugováním a "ručním" nalézáním příčin chyb. Automatizované testy představují práci, která se na projektech vyplatí, a navíc jde i o mnohem levnější řešení problému, než nabírání dalších a dalších testerů.

5) Nedávat žádné fixní odhady na odstranění chyb ani nikoho exkluzivně nealokovat jen na odstraňování chyb. Vývojář není a přes různé manažerské poučky ani nebude anonymní zdroj, který sebereme z jiného projektu, posadíme k aplikaci, kterou nezná, ale u které dostane befelem, že za jednu normohodinu musí odstranit 20 bugů. Tato kouzla fungují jenom v Excelu. V reálném světě vývojář těch 20 bugů neodstraní, ani když ho posadíte do open space, který  je oblepen motivačním majstrštykem vytisknutým z PowerPointu nejlepším absolventem MBA.

Pokud se objeví chyba, chopí se jí člověk, který za danou oblast odpovídá (konflikty přinejhorším vyřeší team leadeři). Vývojář neustále čte a refaktorizuje kód, pokud možno ihned také odstraňuje chyby . A jsme opět u testů - dokud ty automatizované testy mít nebudete, vývojáři do kódu raději nezasahují, protože nevědí, kde všude se změna projeví a raději neriskují další možnou příčinu pádu aplikace po nasazení u zákazníka. A psát použitelné, ne jen formální-švejkovské testy, kdy se hodnotí "jen code coverage", se musí všichni vývojáři naučit a nějakou dobu to zabere.

Mám zkušenost s 12 let starou aplikací psanou původně pro VB, poté čátečně přepsanou na .Net Framework,  která byla po 9 letech postupně obalena testy, a ani dnes sice nejde o žádnou vývojářskou lahůdku, ale pracuje se na ní beze strachu, co při každé změně v aplikaci zničíme. Nic jiného než to, co píšu výše, se mi neosvědčilo.

A pak další záležitosti jako (nutné) bonbonky:

• Neztrácet čas “mergováním” změn v něčem tak zastaralém a nepohodlném jako je Subversion. V Mercurialu (GITu) je propagace změn z vývojové větve do hlavní (a zpět) otázka chvíle. V Subversion ani TFS jsem po pár zkušenostech raději moc "branchů" nedělal.
  
• Automatické buildy spojené s již napsanými testy.
  
• Automatické nasazení nové verze aplikace, aby testeři nemuseli pátrat, kde seženou novou verzi a také, aby nasazení do produkčního prostředí neznamenalo 3denní práci party lidí, kteří se metodou pokus-omyl snaží dostat aplikaci do použitelného stavu u zákazníka.
  
• Alespoň u nováčků code review, abyste rychle odstranili jejich špatné návyky.
  
• Statická analýza kódu.

A dovolím si jednu soukromou poznámku k "anonymní firmě" - pokud možno zredukovat/vyhodit všechny těžkotonážní, neskutečně drahé a pro vývojáře zabijácké nápady se zavedením nejhorší možné formy vodopádu  - analýza->samostatný systémový design->vývoj->testy, v jehož bludném pádu se bude produkovat množství dokumentů, navíc rychlokvašenými analytiky/designery, v mizerné kvalitě a bez vazby na skutečné potřeby projektu. Analýza a systémový design jsou fáze projektu, které pomáhají jen do doby, než se jich chytí nějaký exot, který nikdy žádnou aplikaci nevyvíjel a který si myslí, že analytická práce spočívá ve štosování nahodilých myšlenek zákazníka do příslušné šablony pro use case. Což je dle mých zkušeností většina “čistých”, míněno vývojem nedotčených, analytiků na pracovním trhu.

Aktualizace 15.10.2009  - veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1 je zcela obsazen včetně náhradníků. Je možné se již hlásit pouze na kurz Pokročilé návrhové vzory a objektové principy 2.

Rád bych Vás pozval na podzimní kurzy OOP a UML a představil oficiálně InHouse kurz, který postupně vykrystalizoval z požadavků zákazníků (OOP 0 - Objektové programování a UML prakticky - rychlý úvod do světa (nejen) objektového programování).

Osnova InHouse kurzu OOP 0 – Objektové programování a UML prakticky – rychlý úvod do světa (nejen) objektového programování:

Školení má dvě varianty -  pro vývojáře i u konstrukcí a prvků jazyka UML, které jsou považovány za analytické, se dělají časté odbočky do kódu, aby vývojáři pochopili, že UML ani principy OOP nejsou nějaké nesmyslné abstrakce, ale užitečné konstrukce, které sami v programovacích jazycích používají denně.

U varianty pro „čisté“ analytiky jsou digrese do kódu minimalizovány, i když v některých místech stále zdůrazňuji, jaké znalosti z oblasti vývoje aplikací musí analytik mít, aby byl pro projekt užitečný a nevytvářel jen dokumentaci pro dokumentaci, kterou vývojáři nevyužijí a (mnohdy oprávněně) považují za nesmyslnou, drahou a projektu nic nepřinášející.

V kurzu se naučíte modelovat jednoduché i složité aplikace s využitím jazyka UML tak, aby následné kódování nebylo výletem do neznáma s nejistými výsledky, ale dobře čitelnou cestou bez temných a záludných míst vedoucích k selhání projektu.

Kurz je vhodný zvláště pro ty, kteří již nejsou spokojeni s vývojem projektů naivním "hurá" způsobem, kdy bez ohledu na složitost systému nevzniká žádný návrh a ihned se přistupuje ke kódování se všemi špatnými důsledky jako jsou podcenění technické a časové náročnosti implementace nebo vytváření drahých a nespravovatelných systémů.

Kurz je určen pro vývojáře, systémové designery, analytiky a projektové manažery, kteří se chtějí se seznámit se základními principy objektového programování a s modelováním v jazyce UML.

· Požadavky na systém a modelování pomocí případů užití (+ příklady).

· Zrychlená funkční specifikace bez zbytečných formalit – příklady.

· Diagram tříd v UML - vztahy mezi elementy diagramu (asociace. agregace, generalizace, závislost, realizace) – vše vykládáno na konkrétních příkladech z praxe + ukázky nejčastějších chyb, se kterými jsem se setkal. Třída, základní principy OOP, operace, atributy, viditelnost členů třídy. Nenásilný přechod k jednoduchým návrhovým vzorům.

· Příklady složitých diagramů tříd.

· Objektový diagram + příklady.

· Sekvenční diagramy a diagramy interakce.

· Vysvětlení stavových diagramů + výhody aplikací řízených přesně definovanými stavovými automaty.

· Diagram aktivit - modelování složitých business procesů v organizaci.

· Výhody a nevýhody UML - vyzdvižení nejvíce používaných postupů, odhození nepotřebné veteše z jazyka UML.

Pokud máte o kurz zájem nebo potřebujete další informace, napište prosím na adresu petra@renestein.net.

Veřejný kurz Objektovými principy a návrhovými vzory řízený design a vývoj kvalitních aplikací 1

Datum konání kurzu:  2. 11. – 4. 11. 2009

Místo konání: Hotel VILLA Praha  Okrajní 1, 100 00, Praha 10

U hotelu VILLA je  možné parkovat, po celý den máme k dispozici wifi připojení.

Na kurzu jsou samozřejmě po celý den teplé a studené nápoje a v ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu
Výběr z ohlasů na kurz

Veřejný kurz Pokročilé návrhové vzory a objektové principy 2

Datum konání kurzu:  23. 11. – 25. 11. 2009

Místo konání: Hotel VILLA Praha  Okrajní 1, 100 00, Praha 10

U hotelu VILLA je  možné parkovat, po celý den máme k dispozici wifi připojení.

Na kurzu jsou samozřejmě po celý den teplé a studené nápoje a v ceně kurzu jsou obědy v hotelu.

Podrobné informace o kurzu a možnost přihlásit se na kurz

Program kurzu
Výběr z ohlasů na kurzy

Několik zájemců o veřejný kurz OOP a návrhových vzorů raději zvolilo inhouse variantu kurzu, proto bych vás rád upozornil,  že se můžete ještě nyní dodatečně hlásit na kurz OOP a návrhových vzorů.

Pozvánka s odkazy na podrobné informace o kurzu.

Je vzrušující pozorovat, jak na svém počátku amorfní a abstraktní vzor nabývá svébytného a ostře ohraničeného tvaru pri svém dospívání, když je adoptován různými technologiemi. Zasazením vzoru do jednoho vývojového prostředí a kontextu se může zdát, že je na univerzálnost svého použití aspirující smysl vzoru zastřen a překryt dominantním zaměřením a převládajícími výrazovými prostředky jedné technologie. Každý dobrý návrhový vzor se ale svojí konkretizací v jedné nebo i více technologiích nevyčerpává, ale je připraven vymanit se ze sevření každé technologie a při změně IT paradigmatu znovu nabídnout svoji plnou formativní potenci pro nové postupy, pravidla a vazby ve vývoji. Když se mění technologie, programovací jazyky nebo celé zažité programátorské návyky (strukturální versus objektové programování), tak esence kvalitního návrhového vzoru není dotčena a jeho abstraktní smysl začne být jen artikulován výrazovými prostředky žezlo přebírajícího paradigmatu a z něj vyplývajícího znalostního a pojmového horizontu. Dobrý návrhový vzor participuje na tvorbě struktur nového paradigmatu a současně je nově vznikajícími strukturami přetavován ve svou jinou, parciální a dočasnou formu.

Když nechcete, aby vaše znalosti beznadějně zastaraly za pár měsíců, nebazírujte na zvládnutí programovacích jazyků, vývojových prostředí nebo frameworků, ale stavte své znalosti na návrhových vzorech. .Net Framework nebo J2EE jsem se naučil tak, že jsem se za jednotlivými knihovnami nesnažil vidět deprimující změť tříd a metod, ale harmonii návrhových vzorů.

Jak se projevují migrace a proměny vzorů?

Vezměme si za příklad vzor Asynchronous Completion Token (ACT) popsaný v knize Patterns Oriented Software Architecture (autor Frank Buschmann a kolektiv). Tento vzor popisuje, jak dosáhneme efektivního a na zdroje počítače nenáročného zpracování odpovědí z více asynchronních požadavků. ACT je objekt (v obecném slova smyslu), který unikátně identifikuje každý asynchronní požadavek a slouží k výběru správného zpracovatele odpovědí. Participanti vzory jsou tři - iniciátor asynchronního požadavku, služba, která je volána a ACT pro korelaci požadavků a odpovědí.

V .NET je ACT vzor transformován do speciálního vzoru pro asynchronní volání, kdy je zavedena formální konvence, že asynchronní metody jsou prefixovány slovy Begin (začátek požadavku) a End (Konec požadavku), Každý delegát nabízí metody Begin a End, jejichž posledním parametrem je zase dle konvence jakýkoli objekt, který pak v systému hraje roli ACT. ACT neslouží ale k výběru primárního zpracovatele asynchronní odpovědi, protože ten je na začátku asynchronního volání determinován předposledním parametrem, jímž je delegát AsyncCallBack ukazující na metodu s kompatibilní signaturou. Předaný ACT ale může být klíčem k dynamickému určení sekundárního zpracovatele a/nebo je objektem pro přenos stavových informací.

.Net si tedy ACT vzor přizpůsobil k obrazu svému a vybral si jen některé jeho myšlenky.

ACT se také uplatňuje v SOA - v architektuře založené na službách, které si mezi sebou asynchronně vyměňují tisíce zpráv denně, potřebujeme prostředek pro korelaci zpráv-požadavků a návazných zpráv-odpovědí. V SOA je uplatňován návrhový vzor s názvem Correlation Identifier - v hlavičce zprávy je uložen jednoznačný identifikátor požadavku, který je v hlavičce odpovědi zaslán zpět odesílateli. Jsme v SOA a stále pracujeme se starým dobrým ACT vzorem, jen místo delegátů mluvíme o zprávách, dokumentech a hlavičkách s ACT informací.

Vzor Correlation identifier (a ACT) je dále rozpracováván ve specifikacích pro jednotlivé technologie. Když budeme mít SOA založenou na webových službách, setkáme se s normovaným ACT ve standardu ws:addressing, kde je stanovena a přijata konvence, že ACT musí odesílatel poslat v hlavičce nazvané MessageId a kdy je vyžadováno, aby hlavičku uvedl, a odesílatel je povinen hodnotu z MessageId poslat v hlavičce odpovědi s názvem RelatesTo.

Až skončí éra SOA, webových služeb, .Net Frameworku a přijde jiná, úžasnější, oslnivější a zase skoro dokonalá technologie, na které se bude hlavně dobře vydělávat,;) nepřežijí dílčí implementace ACT v těchto prostředích, ale můžeme si být skoro jisti, že vzor ACT jako bájný Fénix vstane omlazený z popela, změní svůj vnější vzhled, aby byl "in", ale jeho podstata zůstane beze změny, dokud budou existovat asynchronní volání.

Již dlouhou dobu se mluví o tom, že business frameworky a komponenty se stanou standardem při vývoji aplikací, již tradičně zlevní a zjednoduší jejich tvorbu (někteří cynici si myslí, že se jedná jen o další etapu v procesu geneze nového druhu cvičené opice z programátora ;)) a budou stejně populární jako vizuální komponenty v uživatelském rozhraní. Zatím se tak nestalo, ale zajímalo by mě, o jaké komponenty byste měli zájem. Všechny komponenty by byly samozřejmě doplněny o komplexní podporu v IDE (VS.NET, Eclipse atd.), byly by dodávány s průvodci pro nejběžnější úlohy a kvalitní dokumentací - jinými slovy, šlo by o komponenty s veškerým servisem, který znáte z UI komponent.

Protože v .TEXTu neudělám anketu:(, odpovídejte prosím v komentářích.

1) Komponenta pro generování kódu vrstvy pro přístup do databáze zvládající různé způsoby mapování objektů a jejich vztahů (agregace , asociace, dědičnost...). Pozor, nejedná se o netypový mapper, jakými měly být ve VS.NET Whidbey třeba Object Spaces, ale o "inteligentní" generátor typových metod databázové vrstvy, metod pro nahrání a uložení business objektů, storovaných procedur a DDL skriptů.

2) Komponenta pro kompletní evidenci historie business objektů. Logování změn všech nebo vybraných atributů objektu, volba mezi mělkou nebo hlubokou historií objektů, zapnutí podpory historie u třídy jedním konfiguračním klíčem i po nasazení projektu, výběr mezi mnoha formáty pro ukládání historie.

3) Komponenta pro vizuální definici jakéhokoli workflow nad objekty - generování kódu pro přechody mezi stavy, vizuální definice podmínek přechodu, komunikace mezi různými stavovými automaty, validace workflow, změna průběhu workflow by byla řešena za běhu aplikace výměnou jednoho definičního souboru.

4) Jiná komponenta. Napište prosím, jakou komponentu byste potřebovali.

Díky za odpovědi.